Toto je příběh mého souseda Jegora. Je to zlobivý a hlučný chlapec. Bydlím ve vilové čtvrti a Jegorka bydlí v bytě přímo nade mnou. Nemohla jsem s ním nic dělat, je to hlučný kluk, hlasitě mluví, hlasitě si hraje, běhá po domě. Sousedé ho nemají rádi, říkají, že je na obtíž. Jednoho dne přijdu domů. Venku je zima, mráz.
Tak jsem ho nechal otevřít dveře ke vchodu. Pak už byl ve vchodu a klepal na dveře, nejspíš proto, že rodiče ještě nepřišli domů. Pustil jsem ho dovnitř. Nakrmila jsem dítě. Seděl na pohovce a kočky se tulily k Jegorovi. – “Jak dlouho už stojíš venku a mrzneš? Byla tam zima. Ztratil jsem klíče a máma s tátou byli v práci. Chtěl jsem jít ke vchodu, ale sousedé mi nechtěli otevřít.
-Je to samozřejmě divné. Není pracovní doba, babičky jsou doma. Museli jste si je k něčemu vybrat. -Я? Já jsem je neukradl. – “A co Lidia Nikolajevna? Před chvílí jsi jí zlomil koule. –
“Neudělal jsem to schválně. Chtěl jsem jí s těmi taškami pomoct, ale ona mi je nejdřív nechtěla vrátit. A pak za tašku zatáhla tak silně, že se všechna vajíčka rozbila o zeď ve vchodu. Později jsme jí s maminkou koupily vajíčka. Vzali jsme si je společně. Omluvil jsem se. To mi neřekla. A co Sofie Michajlovna, tu nepozdravíš. -Nechci ji pozdravit, je to zlá žena.
Murzilka nedávno v mrazu porodila koťata a odnesla je do popelnice. Chtěla jsem je zahřát, tak jsem je odnesla do sklepa a všichni mi vynadali, že jsem tam udělala popelnici. Po vyslechnutí Jegora až do konce.
Uvědomil jsem si, že je to hodný chlapec. Vždy se snažil konat dobro, ale zloba a nedůvěra ostatních způsobily, že se to stalo tak, jak se to stalo. Snažil jsem se sousedy přesvědčit, že to je obraz člověka, který se vyvinul. Ve skutečnosti je úplně jiný. Jegorka teď chodí do hudební školy a doma už nedělá hluk. Stal se z něj klidný člověk. Ano, běhá po dvoře, hraje fotbal, křičí, ale ne tolik jako dřív.
