Kolja byl věčný samotář, žil ve stínu vzpomínek na svou zesnulou ženu. Uplynulo osm let, ale rány po ztrátě se sotva začaly hojit.
Nedávno se však v jeho životě objevila Káťa – žena, která stejně jako on prožívala smutek ze ztráty.
Káťa měla dvě děti a Kolja si uvědomil, že navázat s nimi vztah bude pro něj výzvou. Jednoho dne, když se Kolja s Káťou procházeli v parku, sebral odvahu a řekl: “Káťo, opravdu chci být součástí tvého života, ale nejsem si jistý, jak se mám k tvým dětem postavit. Obávám se, že si s nimi nebudu rozumět.” Káťa se usmála: “Chápu tvé obavy, Koljo.
Ale víš, děti dokážou vycítit upřímnost. Prostě buď sám sebou. Nesnaž se jim nahradit otce, ale staň se jim opravdovým přítelem.” Kolja se rozhodl řídit její radou. První setkání bylo napjaté. Kátiny děti, desetiletá Máša a třináctiletý Dima, se na Kolju dívaly s obavami a opatrností.
Po večeři Kolja navrhl, že si zahrají stolní hru. Máša a Dima byli zpočátku skeptičtí, ale o hodinu později se už smáli a žertovali. Později Kolja Dimovi řekl: “Víš, kdysi jsem hrál na kytaru. Možná bys mi mohl ukázat, jak hraješ na tu svou?” “Ano,” odpověděl. Dima nejprve váhavě, ale pak nadšeně sdílel své dovednosti a hudební preference. Kolja našel s Mášou také společné téma: oba milovali malování. O víkendech pořádali výtvarná setkání, malovali v parku nebo doma.
Postupem času si Kolja díky své upřímnosti a trpělivosti našel cestu k srdcím Katiiných dětí. I když se nikdy nesnažil nahradit jejich otce, stal se něčím mnohem víc – upřímným přítelem, který je tu vždy pro ně. “Děkuji ti, že jsi s námi,” řekla Káťa jednoho večera. Kolja úsměv opětoval: “Děkuji ti, že jsi se mnou.”
