Žiji sama ve svém třípokojovém bytě. Před pár lety mě opustil manžel a já jsem teď opravdu osamělá. Někdy jsem jako vlk – sedím u okna, dívám se na měsíc a jediné, co můžu dělat, je výt. Mám jediného syna, který je už deset let ženatý.
Mám dvě krásná vnoučata a snachu, se kterou nemám žádný vztah. A to je hlavní důvod, proč se synem a vnoučaty nekomunikuji.
Moje snacha mě jednou urazila. Pak se všechno sešlo a pohádala se se mnou; nebyla to moje vina. Ale její urážka nám nedovoluje obnovit předchozí komunikaci s mou rodinou. Ani můj syn, ani vnuci, ani snacha ke mně moc nechodí.
A když už přijdou, tak na deset minut. Vícekrát jsem žádala, aby přivedli moje vnoučata, ale slyšela jsem jen: “Mami, to nejde”. Děti chodí do různých oddílů a kroužků, takže nemají čas na babičku. Ale děti babičku potřebují, jak to mohou nechápat? Pokud je důvodem to, že si mě snacha vybrala za manžela, jsem připraven se omluvit. Jsem připravena udělat cokoli, aby ke mně syn a vnoučata přišli. Už mě nebaví být sama, už to nevydržím.
Jak to mohou nechápat? Nemám nikoho, nikdo mi nepřijde na pomoc, když se mi něco stane. Moje snacha mě musí pochopit: jednou se také stane tchyní. Musí mi rozumět už teď, aby neopakovala mé chyby, protože i ona bude později kodérkou, stejně jako já.
Prosím, pomozte mi. Nevím, jak situaci vyřešit. Už jsem si uvědomil, že jsem v minulosti udělal chyby, ale jsem připraven se změnit. Jen už nechápu, kdo mě potřebuje. Můj syn se mnou nechce mluvit. Chová se, jako bych nebyla jeho matka. Myslím, že za to všechno může jeho žena.
