Můj život byl standardní, stejně jako život všech ostatních, které znám. Vdala jsem se, měla dvě děti, zestárla a teď žiju s manželem na dače.
Moje děti jsou hodné, zatím jsem nebyla sarkastická. Pomáhají nám starým lidem, jak jen mohou. Ale my jejich pomoc moc nevyužíváme.
Kdysi jsme tvrdě pracovali a teď máme dobrý důchod. Teď už není moc co dělat, a tak jezdíme s manželem pokaždé na venkov.
Tam toho máme vždycky dost. Nedávno jsem na daču přijel sám a za mnou přijel syn s manželkou a realitním makléřem: -“Tady, Pjotře Stěpanoviči, chceme dát tenhle dům na trh.” – Sedmá, co se to tu děje? Kdo je ten muž? “Marino, možná mi to vysvětlíte.” – Klavdie Alexejevno, prosím, nebuďte nervózní. Je to realitní makléř, chceme prodat naši daču. -Jakou daču? -Jistě, jste Semjonovi rodiče. Máme rodinu, tak máme společnou daču!”
-O čem to mluvíš? Mám dvě děti, když budu chtít daču prodat, rozdělím si peníze rovným dílem. -Mami, no tak. Provedla jsem tu nějakou opravu?
Ano, provedl! “Takže ta dača je po právu moje, co s tím má společného Kosťa?” -Sedmičko, nechtěla jsi mě varovat předem? Aspoň mě informovat? A to ani nemluvím o tom, že jsi měl požádat rodiče o svolení. -Mami, už to zase děláš. Teď vyděsíš hosta.
– “Proč jste se najednou rozhodli prodat naši daču?” “Klavdie Semenovno, tísníme se ve čtyřech v jednopokojovém bytě. Navíc jsem teď těhotná a ty dobře víš, že čekáme třetí dítě. Plánujeme větší byt. – “Řekni mi, co s tím má společného moje dača? Proč jsi předtím, než jsi začal žvýkat děti, nepřemýšlel o bydlení? Jako základ jste dostali jednopokojový byt.
Dál jste se museli pohybovat sami. Můžeš si rozbít hlavu, ale nedovolím ti prodat daču. Bylo by v pořádku, kdybys požádal o svolení. Ale ukázat se s realitním agentem… Vykázal jsem je, nedám žádné svolení k prodeji naší dači. Vychovala to, čemu se říká zdravé čelo, ale neumí vydělat peníze.
