Když moje snoubenka otěhotněla, byli jsme ještě velmi mladí, bylo nám teprve 18 let. Museli jsme se vzít a žili jsme v mém jednopokojovém bytě, skromně, ale společně.
Teprve po narození mého dítěte se situace zhoršila. Ukázalo se, že mě manželka začala peskovat, že nevydělávám dost peněz. Pracoval jsem jako obyčejný automechanik, neměl jsem vystudovanou vysokou školu a ani jsem ji nepotřeboval. Moje žena zůstala doma s naší dcerou a já jsem byl jediný, kdo pracoval pro celou rodinu.
Protože na mě manželka neustále vyvíjela nátlak, začal jsem po večerech trochu brečet. Nakonec ji to přestalo bavit, sbalila si věci, vzala dítě a odjela ke své matce. Chtěla si také vzít polovinu mého bytu, ale to se jí nepodařilo. A já jsem se s dcerou pravidelně stýkal, jezdil jsem s ní na víkendy, dával jsem bývalé ženě nějaké peníze.
A pak potkala nějakého chlapa a já jí přestal dávat peníze úplně, protože jsem nechtěl, aby ten chlap žil ze mě. A přestal jsem s dcerou komunikovat. A pak dcera dospěla a potřebovala peníze na studium. Obrátila se na mě a já jí hned řekla, že jí žádné peníze nedám. Sama jsem vysokou školu nedokončila a nějak žiju, a jestli to potřebuje, tak ať se rozhodne sama, už není malá holka.
Díky tomu se moje dcera nějakým způsobem dostala na univerzitu a absolvovala ji s vyznamenáním. A nyní pracuje jako manažerka v prestižní firmě. Věřím, že je to i moje zásluha. Protože ji nikdo nehýčkal penězi, všeho dosáhla sama. Kdybych jí tehdy dal peníze, uvolnila by se. Přišel jsem za dcerou, abych ji požádal o nějaké peníze na živobytí.
Protože jsem starý, nemohu pracovat a nemám žádné peníze. Řekla, že mi nedá peníze jen tak. Tak jsem se naštvaně nechal zaměstnat v jejich firmě jako údržbář. Každý den vidí, jak těžce musí její otec pracovat, zatímco ona jezdí v drahém autě.
