Cestu k rodičům jsem si naplánoval předem, a tak jsem si koupil lístek na vlak s předstihem. Do horního vagonu. Aby mě nikdo nerušil a já mohl spát.
Ale tak to nebylo. V kupé se mnou seděla žena s dítětem. Asi šestileté dítě okamžitě vyvinulo zběsilou aktivitu. Nepřestávalo ani na minutu mluvit, pokud nemluvilo, kladlo otázky, pokud se neptalo, zpívalo.
Kromě toho pobíhalo jako veverka v kole. V kupé mu bylo těsno a matka s ním nechtěla chodit po vagonu. Samozřejmě ho nenechala jít samotného. Nikdy mu neřekla “ne”, nikdy ho neodtáhla. Bylo by fajn, kdyby se tam dole bavil. Ale on mi lezl po polici, vyptával se mě a mluvil na mě. O spánku nemohla být řeč.
Kluk si dělal, co chtěl. Matka ho nechtěla pustit z kupé. Teprve v jednu hodinu ráno se jim podařilo tohoto energizátora uklidnit a uložit ho do postele. Probudil jsem se později než oni. Počkal jsem, až se matka se synem obléknou a nasnídají, a pak jsem šel dolů.
Na třicet minut byla ohlášena zastávka a já se chtěl projít po nástupišti. Chtěl jsem si nazout tenisky a uslyšel jsem, jak něco šplouchlo.
Podíval jsem se a byly to instantní nudle. Nezáleželo na tom, z čích rukou pocházely. “To by mě zajímalo, jak to mohl tak rychle sníst,” zasmála se máma. “A co budeme dělat?” zeptala jsem se jí. “Prostě to vylijeme a je to.
“Až to uschne, tak si to nasadíš,” odpověděla klidně. “Je to dítě, jen si hraje. Má na to právo. A ani jedno “promiň”. Jako by to tak mělo být. Nudle jsem vysypala. Ale když jsem opouštěl kupé, vzal jsem si její boty s sebou. A hodil jsem je do odpadkového koše na nástupišti. I já jsem dítě svých rodičů. Mám právo zlobit.
