Po svatbě jsme se s manželem rozhodli, že bude lepší nějakou dobu bydlet u tchyně, abychom si našetřili peníze na byt.
Kdybychom bydleli v pronajatém bytě, nezbyly by nám téměř žádné úspory. S tchyní jsem žít nechtěla, slyšela jsem o společném bydlení mnoho nepříjemných historek, ale neměla jsem kam jít.
K mému překvapení jsem s tchyní neměla žádné domácí hádky. Okamžitě jsme si rozdělily, kdo co bude v domácnosti dělat.
Manžel mi aktivně pomáhal s úklidem a vařením.Na všechno jsem si rychle zvykl. Jediné, co mě rozčilovalo, byla matčina chorobná láska k synovi.
Mému manželovi je už třicet let a tchyně se o něj stará, jako by byl dítě. Neustále kontroluje, co snědl a jak je oblečený. Neustále je v našem pokoji a je to velmi nepříjemné, zejména v pozdním odpoledni.
Musím se převlékat do pyžama v koupelně, protože tchyně větrá náš pokoj a ptá se mého syna, než jde spát, jaký měl den. A pak nám tchyně mění ložní prádlo, protože její syn by měl spát jen na čistém prádle. Ale nejabsurdnější je, že mi nedovolí zavřít dveře do naší ložnice.
Několikrát v noci nás přijde zkontrolovat a pak synovi upraví deku, aby mu bylo teplo. Ráno jsem měla hroznou náladu a tchyni jsem přímo řekla, že odteď budou dveře do našeho pokoje v noci zavřené, protože se tak cítím pohodlněji. Nijak nereagovala, nejspíš čekala, až se syn vrátí domů, aby to s ním probrala.
