V den, kdy jsem potkal Viku, se můj svět rozzářil novými barvami. Její vášeň pro malování, extravagantní styl a tajemné způsoby mě fascinovaly na první pohled. Po našem prvním rande jsem si uvědomil, že jsem se zamiloval, a brzy se mé štěstí zdvojnásobilo
– Vika souhlasila, že se ke mně nastěhuje. První týdny byly plné radosti a objevování. Pak jsem si ale začal všímat, jak často Vika mizí na večírcích a domů se vrací až v noci. Mé pokusy mluvit o budoucnosti se vždy setkaly s jejími vyhýbavými odpověďmi. Jednoho večera, když se chystala zase někam jít, už jsem to nevydržel:
– “Ano, ale víš, že je pro mě důležité vidět se s přáteli,” řekla a natáhla si koženou bundu, “ale co naše plány? Měli bychom mít společné zájmy, společné cíle. Chceš žít jako samotář, nebo něco společně budovat?” Znělo to skoro zoufale. Pokrčila rameny a pro mě to byla studená sprcha. “Možná na to ještě nejsem připravená,” řekla, když opouštěla byt.
Celou noc jsem přemýšlel. Na jedné straně byla Vika ženou mých snů, ale na druhé straně se její názory na život radikálně lišily od mých. Měl bych odejít, nebo jí dát čas? Druhý den ráno jsem se rozhodl dát jí prostor, ale s určitou podmínkou. Poté, co jsem Vice vše vysvětlil, jsem řekl, že jsem připraven počkat, dokud se nerozhodne, co je pro ni v životě opravdu důležité. Přikývla a já si uvědomil, že naše cesty se prozatím rozcházejí. V hloubi duše jsem však stále doufal, že je to jen dočasné a že se naše cesty jednoho dne opět zkříží.
