Před rokem jsem se rozešel se svou ženou. Byli jsme manželé dvacet pět let. Myslel jsem, že spolu budeme až do konce. Ale ne, ona dala přednost jinému muži. Tak jsme se rozešli. Zůstat sám ve městě je docela nuda.
Moje dcera žije v hlavním městě a už dlouho mě žádá, abych navštívil její vnoučata. V práci jsem dostal volno, a tak jsem se rozhodl, že je to osud. Sbalila jsem si nějaké dárky a své věci a odjela k dceři domů. Jeden den jsem musela cestovat vlakem.
Potkala jsem velmi vtipného spolucestujícího. Vypadala jako dvacetiletá dívka. Je ztělesněním elegance, má na sobě hedvábný top, koženou sukni a malou značkovou kabelku. Sedí tam, nespokojeně se rozhlíží a špulí rty. Celé její vystupování vyjadřuje aroganci a pohrdání. Zdá se mi, že přesně takhle se kdysi vznešené dámy dívaly na obyčejné smrtelníky. Bylo dokonce zábavné pozorovat tuto mladou dámu.
Co dělala v levném vlaku? Do telefonu si kamarádce dost hlasitě a demonstrativně stěžovala na nově příchozí burany, že prý svým vzhledem a zápachem kazí atmosféru a prostředí.
Celý den na všechny ohrnovala nos, frkala a mlaskala.
Večer jsem dostal hlad a rozbalil jsem rohlík, který jsem si přinesl s sebou. Dívka byla znechucená, nemohla to vydržet, a dokonce řekla: “Jak tohle můžou lidi jíst? Měla jsem to jako obvykle: vajíčka, máslo, šunku, chleba, slaninu, sýr. Dívce jsem nevěnoval pozornost. Co mi bylo po tom, že jí moje jídlo nechutná?
Najedl jsem se, hodil zbytky zpátky do nádoby, položil ji do kouta, lehl si a usnul. Probudil mě šustivý zvuk, otevřel jsem oči a uviděl, že ta holka mi na obě tváře ujídá zbytek jídla. – “Omlouvám se… prostě jsem neodolala. Usmál jsem se a sledoval její pobavený výraz.
