Poslední týdny byly jako nekonečná noční můra. Nedokázal jsem předvídat, co Antona spustí tentokrát.
Moje pokusy uklidnit ho a vysvětlit mu, že jeho obavy jsou neopodstatněné, byly marné. Jednoho večera se situace konečně vymkla kontrole. “Anton mě viděl, jak mluvím s novým kolegou, a tvář měl zkřivenou vztekem.” “Kdo je ten chlap?” syčel, když jsme šli domů. “To je Max, nový kolega. Právě jsme probírali jeden projekt,” snažila jsem se mu vysvětlit,
“Nechci, aby ses s ním bavila!” zařval a já v něm viděla něco divokého, čeho jsem si nikdy předtím nevšimla. Rozhodl jsem se, že je čas si o všem otevřeně promluvit. “Antone, změnil ses. Stal ses tak žárlivým a agresivním. Ničí to náš vztah. Zaťal pěsti a podíval se na své nohy. “Promiň… Já jen…
Nevím, co se to se mnou děje.” “Takhle to dál nejde,” řekla jsem pevně. Přikývl a odešel do ložnice. Dlouho jsem tam seděla a snažila se pochopit, jak se věci dostaly až sem. Druhý den ráno Anton řekl, že bude řešit své problémy a pokusí se změnit.
Styděl se za své výbuchy žárlivosti a uvědomoval si, že mě kvůli svému šílenství nemůže ztratit. Začala dlouhá cesta k obnovení důvěry v náš vztah. Zpočátku to bylo těžké. Musel bojovat se svým strachem pokaždé, když jsem mluvila s některým z kolegů nebo jen přišla pozdě domů.
Ale časem se zdálo, že se mi znovu naučí důvěřovat. S obtížemi, ale společně jsme tuto krizi překonali a uvědomili si, že důvěra je základním kamenem každého vztahu. A s každým společně stráveným dnem naše vzájemná důvěra sílila a Antonova žárlivost ustupovala, čímž se v našem společném životě uvolňoval prostor pro štěstí.
