Máma uvařila výbornou večeři a zavolala mě a tátu ke stolu. Během toho jsme si s ním zahráli na benzínku. Přivážel ke mně auto, abychom natankovali 6enzin. Právě jsme se chystali k večeři, když jsme v kuchyni uslyšeli hlasitou ránu. Dostala jsem strach a běžela jsem za tátou, abych se podívala, co se stalo. Máma ležela na podlaze, nehýbala se a z úst jí teklo něco červeného. Táta s třesoucíma se rukama popadl telefon a zavolal záchranku. Pak vzal mámu do náruče a položil ji na pohovku. Objímal ji a plakal, třel jí tváře a křičel – “hlavně neodcházej, doktoři jsou na cestě”. Nechápala jsem, co se děje…..
Máma si se mnou pořád hrála. Na hřišti jsme si hráli na honěnou, stavěli hrady z písku, lezli po žebřících a klouzali se po skluzavce. Nejraději jsem mamince utíkal na koloběžce, ale ona byla tak rychlá, že mě doháněla rychlostí světla, chytala mě do náruče a vyhazovala do vesmíru jako kosmonaut. Ale v poslední době už mamince zbývalo jen velmi málo sil.
Říkala, že mi dala všechnu svou sílu, aby ze mě vyrostl silný, velký a statečný muž. Přestala chodit ven a hrála si se mnou jen doma, když seděla na pohovce. Sanitka přijela velmi rychle, maminku položila na nosítka a odnesla ji do auta. Táta mě odvedl k Mášině babičce, naší sousedce, a jel za nimi. Stála jsem na parapetu a dívala se z okna. Ani jsem si nechtěla hrát, maminka mi moc chyběla.
Bála jsem se, že jí doktor v bílém plášti nejspíš dává velmi bolestivou injekci. Táta pro mě přišel, když už byla tma. Mluvil s babičkou Mášou a plakal, všechno jsem slyšel, ale ničemu jsem nerozuměl. Řekl jí, že máma má leukémii, a když ji přivezli do nemocnice, upadla do kómatu. Lékaři říkali, že nemohou dát žádnou záruku, jestli se nám vrátí, nebo ne. Táta mě vzal do náruče, pevně mě objal a řekl: “Všechno bude v pořádku!”. Vzal mě domů, seděl se mnou na posteli a hladil mě po hlavě, dokud jsem neusnula. Uplynuly dva měsíce. Maminka je stále v nemocnici.
Táta ji navštěvoval každý den, ale já jsem ji neviděla, táta říkal, že mě k ní doktoři nepustili. Ale přišel den, kdy zavolali z nemocnice a řekli nám všem, abychom se na mámu přišli podívat. Já jsem byla moc ráda, že mámu vidím, ale táta z nějakého důvodu hodně plakal… Šli jsme do nemocnice. Když jsme tam dorazili, táta mě vzal za ruku, vedl mě do maminčina pokoje a řekl:
– Synku, ty jsi opravdový muž! Teď se musíš rozloučit s maminkou… Vešel jsem na oddělení. Maminka ležela na nemocničním lůžku se zavřenýma očima. Všude byly hadičky. Snažil jsem se zadržet slzy, uvědomil jsem si, že musím být silnější než kdy jindy, a vzal jsem ji za ruku. “Mami, vrať se ke mně….
Nikdy tě neopustím a miluji tě ještě víc než předtím. Doma se bez tebe hrozně nudím. Pohádky bez tebe nejsou zajímavé, hračky jsou nudné. Dala jsi mi svou sílu, abych mohl být silný. Mám teď hodně a hodně síly. A budu se o ně s tebou dělit! Ber, ber, dávám ti je do rukou! Odešel jsem z oddělení a otec seděl se sklopenou hlavou. Přistoupil jsem k němu: “Tati, moje matka se vrátila. Podělil jsem se s ní o svou moc. Teď bude silná i ona! Nejdřív mým slovům nerozuměl, pak vyskočil a vešel do oddělení.
Matka měla otevřené oči: “Miláčku, slyšíš mě? Jestli slyšíš a rozumíš, mrkni… V otcových očích byla velká naděje a moje matka, moje milovaná matka, mrkala. Maminka se vzpamatovala. Seděli jsme s tátou vedle nejmilovanější ženy na světě a plakali štěstím!
