Většinu života jsem vydělávala peníze, abych pomohla svým dětem, ale nikdy jsem si nevysloužila ani poděkování. Patnáct let jsem pracoval v Portugalsku. Na všem jsem šetřil, odepřel jsem si nejnutnější věci. Koupila synovi a snaše byt a pak auto. Dokonce jsem jim pomohl s opravami.
Neustále jsem jim posílal jídlo, oblečení a dárky pro jejich vnoučata. Dceři jsem také pomohl koupit dům a začít podnikat. Před dvěma lety jsem však přestal posílat peníze a nechal jsem jí jen vzácné dárky.Pak mě syn napadl stížnostmi: “Proč už mi nepomáháš? Chápeš, jak je těžké žít s takovými cenami?”
– Koupil jsem ti dům a auto, myslím, že to stačí. A pravidelně ti posílám dárky. Také si musím něco schovat na stáří. “Myslíš, že bych měl žít v chudobě?” – Ale tvůj byt je obyčejný chruščovský a my jsme chtěli bydlet v novostavbě. A naše auto není nejnovější model. Mohli jste to udělat lépe.
Pomohl jsi své dceři s podnikáním, ale nás jsi vynechal.” – Dal jsem jí přesně stejnou částku, jakou jsi jí dal za auto. Tento rozhovor rychle přerostl v hádku, po které se na mě syn urazil a nechtěl se mnou dále komunikovat. S dcerou žádné takové problémy nebyly. Otevřela si s manželem v našem městě kavárnu a vydělávala slušné peníze.
A co víc, dcera mi dokonce pomáhala s rekonstrukcí domu. Když jsem se vrátil domů, syn mi hned napsal, jestli jsem přivezl dárky pro vnoučata. Ano, přivezl jsem dárky pro vnoučata. Ale nic pro syna a snachu. Nikdy si na mě nevzpomněli, dokud nepotřebovali peníze.
Takže teď už na ně taky nemyslím. Jako matka si myslím, že jsem pro své děti udělala víc než dost. Pokud potřebují něco lepšího, ať si na to vydělají samy – budu za ně ráda. Teď žiju sám pro sebe. Moje děti jsou dospělé, tak ať pracují a živí se samy a nespoléhají se na moje peníze. Nemám pravdu?
