Se svým prvním manželem jsem se rozvedla před mnoha lety. Ten mi vyčerpal nervy! Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho manželství vzpamatovala.
Byl nezaměstnaný, propíjel moje peníze, kradl všechno z domu. Snášela jsem to, protože nám vyrůstal syn. Ale jednoho dne, když bylo Petrovi 12 let, přišel za mnou, podíval se mi přímo do očí a řekl: “Mami, proč to snášíš? Vyhoď ho! Jako by mi spadl závoj z očí a já ho bez rozmýšlení vyhodil. Jaká to byla radost – to se nedá vyjádřit slovy.
Později jsem měla několik přítelů, ale nikdy jsem neplánovala vážný vztah. Bála jsem se, že se znovu ocitnu v pasti. Poslední čtyři roky byly obzvlášť těžké. inzeráty Můj syn odešel pracovat do Kanady a rozhodl se tam zůstat navždy. Nechci za ním jet – je pozdě zvykat si na jinou zemi. Karanténou jsem prošel velmi těžce – nikdo za mnou nepřišel. “Měla by sis najít kamarádku, se kterou by sis mohla promluvit,” nabádala mě kamarádka.
“Víš, když se podívám na své vrstevníky, jsou všichni děsiví a slabí. Stydím se ukázat lidem svou tvář. K čemu mi je někdo takový? “Nechtějí kamarádku, chtějí služku.” – Tak se seznam s někým mladším. Vypadáš skvěle! Tehdy jsem o tom začal přemýšlet. Nějak se stalo, že na mě začal mluvit muž, který bydlel v sousedním domě. Každý den venčil svého psa v nedalekém parku. Jmenoval se Ivan. Byl rozvedený, jeho bývalá žena odjela do Itálie a měl dospělou dceru.
Vypadá pohledně, je mu 49 let. Připomínám, že je mi 62 let. Začali jsme si povídat a on se o mě tak dobře staral – skoro každý den mi nosil květiny. Než jsem se nadála, nastěhoval se ke mně. Všichni kolem mě byli překvapeni, že mi tak pohledný a zajímavý muž věnuje pozornost. Nebudu zastírat, že mi to lichotilo. Každý den jsem mu vařila chutná jídla a s radostí jsem mu prala a žehlila oblečení. Jednoho dne mi však řekl: “Mohla bys mi vyvenčit psa.
Je pro tebe dobré být venku.” – Pojďme spolu. – Možná bychom se neměli příliš často ukazovat před lidmi. “Stydí se za mě?” pomyslela jsem si. A pak jsem si uvědomil, že jsem se stal jeho služebníkem. Rozhodla jsem se, že si s ním vážně promluvím. “Myslím, že bychom si měli domácí práce rozdělit rovným dílem. Oblečení si můžeš vyžehlit sám.
A venčit psa. – Poslyš, kdybys chtěla mladého a hezkého muže, musíš se mu zavděčit. Máš třicet minut na to, aby sis sbalila věci a vypadla!” – “Nemůžu, dcera už mi toho chlapa přivedla do bytu.” – “Tak žijte spolu!” Vykopla jsem ho bez váhání. I když, abych byla upřímná, byla jsem smutná. Copak žena v mém věku už nemůže najít pravou lásku? Tolik toužím po něze.
