Za 26 let manželství jsme s manželkou prožili mnoho vzrušujících chvil. Nedávná autonehoda jí však způsobila částečnou ztrátu paměti. Nyní je pro mě každý den výzvou, protože jí musím připomínat naši společnou historii. Jednoho dne, když jsem seděl u krbu, jsem jí začal vyprávět o tom, jak jsme se seznámili. Její oči byly prázdné a mně to zlomilo srdce.
“Pamatuješ si, jak jsme se seznámili na jednom večírku? Měla jsi na sobě ty krásné modré šaty,” řekl jsem s nadějí v hlase. “Já… já si nevzpomínám,” řekla s obtížemi. Uvědomil jsem si, že k tomu musím přistupovat trpělivě,
a začal jsem jí každý den vyprávět jeden z našich příběhů, ukazovat jí fotky a dokonce jí některé okamžiky přehrávat. Snažila jsem se ji učit všechno od začátku, od jednoduchých domácích dovedností až po vzpomínky na naše cesty. Jednoho rána, když jsem připravovala snídani, jsem ji uviděla, jak si prohlíží naši starou fotografii z Benátek.
“Říkala jsi, že to bylo v Benátkách, že?” Její oči se setkaly s mými. “Ano, miláčku. Byly to naše líbánky,” využil jsem příležitosti a začal jí vyprávět o našem benátském dobrodružství, gondolách a západu slunce na Canal Grande. Každý nový den mi přinášel naději, ale zároveň i únavu,z nekonečných pokusů o rekonstrukci minulosti. Láska mi však dala sílu pokračovat.
Učil jsem ji, jak držet lžíci, jak rozlišovat barvy, jak kreslit. Její pokroky byly pomalé, ale byly tu. A pokaždé, když se její oči rozzářily uznáním, věděla jsem, že všechno naše úsilí stálo za to. Večer, když usínala, jsem se na ni dívala a představovala si, jak se jednou ráno probudí a řekne mi: “Dobré ráno, miláčku.” Tyto sny mi dodávaly sílu začínat každý nový den zlepšením naší společné cesty.
