Když cestuji sama, stáhnu si předem televizní pořady, vezmu si s sebou knihy, sestavím si optimistický playlist a jdu.
Doba cesty (která v mých destinacích netrvá déle než čtyři hodiny) uběhne bez povšimnutí a já se mohu uvolnit i vsedě a užívat si. Pokud však cestuji s dětmi, dávám přednost kupé, zejména na zpáteční cestě.
Koneckonců před cestou se obvykle dlouze procházíme po městě a ve vlaku si každý chce protáhnout nohy. Jsme tři a já se snažím koupit celé kupé. Nejsem sociopat, ale když cestujeme jako rodina, nechci se stýkat s cizími lidmi. Je to klidnější pro nás i pro ostatní. Každý má přece při cestování jiné preference: někdo chce spát, někdo jíst, někdo se dívat na filmy, někdo se chce jen dívat z okna.
A někteří lidé cestují s dětmi, které jsou méně klidné než ty moje. Já s nimi taky nechci cestovat, promiňte. Nedávno jsme na zpáteční cestě potkali tak hyperaktivní dítě, že mě unavilo i sousední kupé. Jen si to představte: dítě vběhne do cizího kupé a křičí: “Ahoj! Jak se jmenuješ?”, když jsem spal. Když jsem vstal a zamkl kupé, začal klepat a křičet, dokud jsem nenašel jeho rodiče a nepožádal je, aby dítě více hlídali.
Je těžké cestovat s někým takovým v jednom vagonu a ve stejném kupé by to bylo nesnesitelné. Proto pro mě existuje jediný způsob cestování obyčejným vlakem – se společenským odstupem.
Vždycky jsem si koupil čtyři jízdenky místo tří a nikdo si nikdy nestěžoval. A pak jsme v květnu nastoupili do vlaku, ukázali jsme doklady a průvodčí se zeptal: “Proč jste si vzali dvě místa pro dítě místo jednoho?”. “Protože jsem chtěl koupit celé kupé!”
“Proč pro dítě, a ne pro sebe?” “Protože to tak bylo napsáno v aplikaci a cena lístku je stejná. Víte, pro vaši společnost už moje dítě není považováno za dítě a lístek se prodává za plnou cenu, takže je to divná otázka.” A pak průvodčí řekl: “To se nedělá. Mělo by se to zakázat.
Kvůli takovým lidem možná není dost míst.” Kdybych neměla děti, vysvětlila bych mu lidově řečeno, kam má svůj názor napsat a kolikrát ho může zopakovat. Ale ve snaze být laskavým rodičem jsem řekl, že až to zakážou, tak si promluvíme. Mezitím zkontrolovat jízdenky, vrátit doklady a šli jsme do našeho kupé, za které jsem zaplatil celou částku. Tato situace mě samozřejmě rozčílila. Zaprvé to nebyl vlak na jih a vlak zdaleka nebyl plný.
Za druhé, jaký je v tom rozdíl, soudruhu průvodčí? Zaplatil jsem za místo, které není třeba připravovat ani uklízet. Vyvolala ve mně jeho slova výčitky svědomí? Ani trochu.
Dráhy by se měly zamyslet nad svým svědomím, když se ptají, proč mají nedostatek vlaků a jízdenky se nedostanou ke všem. Koupil jsem si a budu si kupovat tolik jízdenek, kolik potřebuji pro svůj komfort. Bude to zakázáno?
O tom silně pochybuji. Lidé se mohou rozhořčovat, jak chtějí, že by měli být zakázáni “majordomové, kteří kupují všechna kupé pro jednoho člověka”, ale podle mého názoru jde železnici především o peníze. Jestli si místa zaplatili čtyři lidé, nebo tři, dva, jeden – jaký je v tom rozdíl?
