Tento příběh je o rodině mého spolužáka. Často jsem k ní chodila domů, kamarádily jsme se, a tak jsem zjistila, jak se její rodiče seznámili. Ukázalo se, že její otec poznal její matku, když chodil do školy.
Byla mnohem mladší než on, ale on jí slíbil, že počká. A také to udělal. Když její matka dokončila školu, vzali se.
Zpočátku to pro ně bylo těžké, ale kdo by v těch letech nebyl. Jako všichni v rodině měli vlastní hospodářství, slepice, kachny, králíky a zeleninovou zahradu. Bylo to těžké, ale zachránila nás láska. Znám spoustu rodin, které se hádají o všechno a bezdůvodně, ale u nich to bylo naopak. Hádali se jen proto, aby si navzájem ulehčili život, samozřejmě v každodenním životě.
On se hádal s ní, když myla nádobí, nebo ona s ním, když začal vařit, to nebyla mužská věc. Manžel doma vždycky zpíval a ona byla učitelkou v naší škole. Chodil domů se sešity a kontroloval písemky.
A rušil její soustředění zpěvem. Bylo to tak vždycky, ale ona se s ním nehádala, myslela si, že je dobře, že zpívá a nebije ji. Takhle žili mnoho let. S jejich dcerou jsme už dávno ukončily školu a teď studujeme na institutu, všude s ní jezdíme, s rodiči je stále v kontaktu.
Nedávno jejich rodinu postihlo neštěstí: zemřela její matka. Nyní je otec sám a bez manželky chřadne před očima. Přišli jsme domů a já jsem nemohl nechat svého přítele v tak těžké chvíli samotného.
Mluvila jsem s jejím otcem a ten mi řekl, že nevidí smysl života bez svého ptáka. Vždyť spolu žili téměř celý život a tady je odloučení, které nikdy neskončí. Je to takový dlouhý milostný příběh. Ano, život je takový: najdeš si partnera na celý život a tak to jde dál. Ale v této rodině mohu rozhodně říct, že láska existuje.
