– “Proč jsi mi nezavolal, nevaroval mě?” řekla teta a objala synovce. “Nepřišla Maria s dětmi?” “Ne, nemohli přijít. Zůstali ve městě,” odpověděl muž. Teta Galia rychle prostřela stůl, najedli se a žena plynule přešla k důležitému rozhovoru. “Podívej, co jsem našla v truhle ve spíži,” řekla náhle teta Galia. Mykola zvědavě vytáhl z truhly kus papíru a začal ho číst. Jeho tvář se při čtení změnila. “Neboj se,” snažila se teta Galia uklidnit svého synovce, “už je to tak dávno! Možná se tvůj zdravotní stav od té doby změnil. A přemýšlej o tom, vychoval jsi dvě děti, odvál je vítr, nebo co! Tu noc zůstal Mykola u tety.
Celou noc nezamhouřil oka. Samozřejmě že ano, protože zpráva, kterou dnes četl, se ho týkala. Byla však vydána už dávno poté, co v sedmi letech onemocněl. V tomto závěru bylo uvedeno, že po prodělané nemoci nemůže mít v budoucnu děti. Tento dokument byl samozřejmě vystaven pro Mykolovu matku a Mykola o něm nevěděl. “Možná je to nějaký omyl,” pomyslel si Mykola, “protože jestli je ten papír pravý, pak jsem vychovával a vzdělával cizí děti. Ale to není možné. Své ženě zcela důvěřuji.” Mykolova matka zemřela, když mu bylo necelých deset let. Brzy poté si jeho otec přivedl do domu jinou ženu.
Od té doby trávil desetiletý Mykola stále více nocí u své tety v sousedství. Teta Halyna byla mladší sestra Mykolovy matky. Chlapec k ní rychle přilnul. A ona mu v podstatě nahradila matku. Po skončení služby se Mykola nechtěl vrátit do rodné vesnice. Jednak tam nebyla práce, jednak se nějak rozpadl Mykolův vztah s otcem. Po příjezdu do města dostal Mykola práci řidiče a musel bydlet na ubytovně.
Po získání řidičských zkušeností se stal řidičem kamionu. A brzy si koupil vlastní byt. Pak potkal Marii. Ještě před registrací sňatku mu řekla, že spolu budou mít dítě. Žili spolu a tři roky po narození dcery se jim narodil syn. Blíže ke čtyřicítce, s malým kapitálem, Nikolaj odešel od kamioňáků. Brzy si zaregistroval vlastní dopravní společnost. Zpočátku malá společnost se postupně rozrůstala a během několika let začala generovat stabilní příjmy. Mykola opustil svou tetu a odešel do hlavního města. Ve tmě se prostě nemohl vrátit domů. V Kyjevě byl vyšetřen a jeho podezření se potvrdilo. “Mykola se vrátil domů,” byla jeho žena nadšená. “Půjdete na oběd?” “Ne,” odpověděl jí stručně a položil před ni zprávu, kterou dostal.
– Papír, na kterém je napsáno, že v tomto životě nemohu mít děti. “No, co to říkáš, Nikolaji, je to chyba.” “Budeš dál lhát,” řekl Nikolaj. “Už mě tu neuvidíš.” “Dobře, pokusím se ti všechno vysvětlit,” souhlasila manželka.
Maria vyprávěla, že jí ve škole začal nadbíhat spolužák. Setkávali se i po škole. Pak náhle přešel k její kamarádce: “Tehdy jsem potkal tebe. A brzy jsem si uvědomil, že budu mít dítě. V té době jsem si nebyla úplně jistá, že je to vaše dítě, ale neměla jsem jinou možnost. Bála jsem se o svém těhotenství říct rodičům. Manželství bylo mou záchranou.
– “No, s prvním dítětem je všechno jasné,” zastavil Mykola svou ženu. “Tady jsem tě mohl pochopit a odpustit ti. Ale jak vysvětlíš narození druhého dítěte? A pak začaly Marii z očí téct slzy. Otřela si je kapesníkem a pokračovala ve vyprávění: “Pracoval jsi tehdy jako řidič kamionu, často na cestách. Jednoho dne jsem ho znovu potkala, svou první lásku. Požádal mě, abychom spolu strávili večer.
Nevím, co mě to napadlo, ale následovala jsem ho. Už jsem ho nikdy nepotkal. A stále si tu zradu nemohu odpustit. Až později jsem si uvědomila, že byl jen koníčkem. A ty jsi láska mého života. Když Maria dokončila své vyprávění, Mykola dál seděl u stolu s rukama založenýma za hlavou. “Mykola, prosím, neopouštěj mě, nemůžu bez tebe žít,” řekl a začal odcházet.
Jeho žena se za ním rozplakala a on za sebou zabouchl dveře, aniž by se otočil. Aby se rozptýlil, trávil Mykola celé dny v práci. O víkendech se vracel do vesnice za tetou Halinou. “Celý můj život je k ničemu,” pomyslel si při pohledu do stropu, “a proč jsem to všechno musel podstoupit? Jak s tím můžu žít?
Ráno ho přemohly rozporuplné myšlenky: “Předpokládejme, že bych po návratu ze služby zjistil, že nemohu mít děti. Je nepravděpodobné, že bych si v takovém případě založil rodinu. A nikdy bych nepoznal radost z otcovství. Vždyť jsem se radoval, když jsem viděl své děti dělat první krůčky. A kolik dalších šťastných událostí se událo v mém rodinném životě. Právě díky své nevědomosti jsem se mohl stát šťastným člověkem. V neděli přijely na návštěvu do vesnice Mykolovy děti.
– “Tati, nevím, co se stalo s tvou matkou, ale ty ses k nám otočil zády, copak nás taky nechceš vidět?” ozvala se dcera ode dveří. “Co to říkáš, dcero, mám tě pořád rád, ale s tvou matkou mám vážné neshody.” “Tati, vrať se k matce, pláče ve dne v noci. Mám o ni strach, ať se děje, co se děje,” přerušil rozhovor syn. Můžu ti říct, že se s maminkou brzy stanete prarodiči,” podělila se dcera o radost s otcem. Mykola dceru objal a řekl: “To je dobrá zpráva.” “Tati, bez tebe neodejdeme,” řekl syn rozhodně, “přestaňte se navzájem shazovat. Jak se můžeme po tolika letech společného života kvůli něčemu rozcházet?” “Dobře, přesvědčil jsi mě,” usmál se Mykola, “jedeme domů.
