– “Moje tchyně už nejspíš upekla koláče,” řekl můj muž v sobotu ráno. Cesta do domu mé matky trvá asi čtyřicet minut. Zvedla jsem telefon. Volat, varovat. – Mami, ahoj. Stas chtěl tvoje koláče… Oni ani neodejdou?
Proč jsi mi to neřekl dřív? Odjíždíme. Matčina mladší sestra, teta Halia, má očividně náladu na dovolenou.
A kdyby přijela sama, vzala by s sebou manžela a vnoučata. Dva chlapci studují na dálku. Moje teta je hrozná dáma. Protiklad mé matky. Spí až do poledne a nechce nic vařit. Bydlí u matky a nestěžuje si, žije ze všeho hotového. Když jsme přijeli, matka už prostírala stůl. Teta Galia a její manžel se právě probudili. Když nás uviděli u stolu, byli překvapeni.
“Proč jsi mě nevarovala, neteři?” zeptala se teta. “Ráno jsem to řekla matce. A teprve včera nám řekli, že přecházíme na dálkové studium. Máme tu s manželem počítač a ten nám stačí pro dva.” – Nepřijedete na jeden den? Plánujeme měsíc a pak se uvidí,” zalhala jsem. Manžel mlčky jedl koláče. “Kdy začnou vnoučata chodit do školy?
– Toto je můj počítač. Zaplatil jsem za něj peníze. Budeme ho s manželem používat. Pravděpodobně máte doma svůj vlastní.
Když byl můj manžel plný, řekla jsem matce, záměrně nahlas, aby to všichni slyšeli: “Mami, já umyju nádobí. A až tady bude všechno obsazené, vrátíme se večer k nám. Vezmu si s sebou jen počítač.
Potřebujeme ho k práci. Hosté slyšeli. Byli dojati. “Konečně odjíždíme,” řekla matka, když je vyprovázela. “Pořád dokola jsem jí naznačovala, že u ní zůstaneme. Nebylo to nic platné… Ten večer jsme se vrátili domů. Samozřejmě bez počítače… A manžel si včas přál tchýniny koláče.
