V naší rodině vždy platilo, že muž pracuje a žena se stará o domácnost. Zdálo se mi to správné a Jaroslav mi hned dal najevo, že jeho žena by se měla starat o pohodlí a pořádek v domě. “A co seberealizace?” zeptala jsem se, když jsme se ještě připravovali na svatbu.
“Žena má nejdůležitější poslání na světě – vychovávat děti a vytvářet pohodlí. Nemusíš myslet na vydělávání peněz ani na vnější problémy,” odpověděl. Představil mi svůj obraz rodinného života tak krásně, že jsem mu uvěřil. Opravdu jsem chtěla být ženou, pro kterou by muž spěchal domů.
Po svatbě jsem začala zařizovat dům. Vařila jsem složitá jídla, uklízela a starala se o každý kout našeho bytu. Jaroslav byl spokojený a chlubil se mnou svým přátelům. Bylo to jako dokonalý film o americké rodině.
Ale když se mi narodil syn, všechno se změnilo. Začalo být obtížné stíhat domácí práce. Viděla jsem, že je manžel frustrovaný, i když to neřekl nahlas. Pak jsem si přeorganizovala den tak, abych byla schopná zase všechno stihnout. Yaroslav opravdu chtěl druhé dítě, ale já se bála.
Věděla jsem, že se dvěma dětmi to bude ještě těžší. Ale nakonec mě přesvědčil a já porodila dceru.
Své děti jsem milovala, ale teď jsem neměla čas starat se ani o sebe. Postupně jsem ztrácela kondici a přibírala na váze. Jaroslav si mě přestal všímat a jednou mi řekl: “Teď se tě stydím ukázat kolegům. Jejich ženy jsou jako obrázky a já mám tetu. Tato slova mi zlomila srdce. Plakala jsem celé dny a noci. Vždyť jsem se snažila pro něj, pro naši rodinu. Ale na ničem z toho už nezáleželo. Nedávno jsem náhodou zjistila, že má poměr s kolegyní. To byla poslední kapka. Rozhodl jsem se odejít.
Až se usadím na novém místě, vezmu malé děti s sebou. V tomto manželství už nechci žít. Mám udělat tento krok? Co byste na mém místě udělali vy?
