S Olehem jsem žila 28 let. I když jsem žil spíše v mukách. V mládí jsem se do něj zamilovala – co naplat, byl to zajímavý chlap z dobré rodiny.
Vzali jsme se, nejdřív jsme bydleli u jeho rodičů, později jsme si pořídili vlastní byt. Už tehdy jsem si uvědomila, že můj manžel není tak jednoduchý. Pořád do všeho rýpal, ale sám nechtěl nic dělat. Deset let jsem ho přemlouvala, aby udělal opravy, ale nemohla jsem se dočkat, a tak jsem nakonec tapetovala sama.
Později mi vytýkal, že je to křivé a nekvalitní. Ale měli jsme dvě děti a upřímně řečeno, na rozvod jsem ani nepomyslela. I když jsem se v manželství cítila nešťastná. Hodně jsem pracovala, starala se o děti, ale velmi jsem postrádala Olegovu podporu. Vůbec se nestaral o vzdělání dětí ani o to, kam půjdou studovat.
Vydělával almužnu a víc nechtěl.
A když jsem si stěžovala na naši finanční situaci, okamžitě mi udělal scénu: “To kvůli tobě! Nikdy jsi mě nepodporoval! Jen plýtváš penězi!” To mě nakonec přivedlo k šílenství. Děti už byly dospělé a já jsem se rozhodla: “Už toho mám dost, odteď je každý sám za sebe. Jídlo si každý kupuje sám a na vlastní náklady.” – A co účty za komunální služby? – Rozdělíme si je rovným dílem. Později se oficiálně rozvedeme. Vzal to docela vesele. Nejspíš si myslel, že ho za pár dní začnu žádat o smíření. Ale já jsem byla v pohodě. Vařila jsem si jednoduchá jídla a on si každý den vařil těstoviny. Pak mě sestra pozvala do Itálie, žije tam už dvacet let. Nerozmýšlela jsem se a souhlasila.
V Itálii to nebylo snadné, ale abych byl upřímný, cítil jsem se šťastnější. Přes den jsem tvrdě pracoval, ale měl jsem dostatek času na odpočinek. Mohl jsem si dovolit chutné jídlo a kvalitní oblečení. Cítil jsem se, jako bych byl znovu mladý. Mimochodem, měla jsem spoustu obdivovatelů, ale všechny jsem si držela od těla. Uplynulo šest let a můj syn se rozhodl oženit. Vrátila jsem se domů, vešla do bytu a nevěřila svým očím. Všude byl nepořádek, špína a vypadalo to, že za celé ty roky nikdo neuklízel. Pak vyšel Oleg.
Vypadal k nepoznání – starý, neoholený, neupravený. Když mě uviděl, byl velmi šťastný. Okamžitě jsem začal uklízet nepořádek. Můj bývalý stále radostně opakoval: “Konečně jsi zpátky! Jsi tak krásná! Prosím, už neodcházej. Za tvoje peníze to tu uděláme tak krásné a koupíme si auto! – Co s tím mají společného moje peníze? – No, jsme rodina! Jsi můj drahý člověk! Neznič naše manželství, prosím! Zasmála jsem se mu do tváře. A pak jsem řekla: “Říkal jsi, že ti ničím život! Že kvůli mně nic nedokážeš!” – Tak moc jsem se mýlila! Je mi to tak líto! Už tam nechoď!
– To myslíš vážně? Ale ne, to neuděláš! Měl jsem dřív používat hlavu a víc se snažit o svou rodinu! K tomuto tématu se nejednou vracel, ptal se a sliboval, že teď už bude všechno jinak. Ale já mu nevěřil. Po synově svatbě jsem se tam vrátila. Teď mi Oleg každý den volá a píše a prosí mě, abych se vrátila. Říká, že beze mě zemře. Myslíš, že můžeš takovému člověku věřit? Myslíte si, že se opravdu změní?
