S manželem jsme se vzali před 30 lety. Máme jedno dítě, syna Petra, a tak jsme veškeré naše úsilí směřovali k tomu, aby měl dobrý start do života. Naštěstí se naše dítě nerozhodlo, že má právo usnout na vavřínech, a chtělo se samo rozvíjet a vydělávat peníze.
Ve svých 23 letech má dobrou práci, která ho živí a umožňuje mu nás finančně podporovat. Devadesátá léta byla pro naši rodinu těžká, a tak se stalo, že máme pouze dvoupokojový byt, kde bydlíme.Poté, co začal pracovat, se syn přestěhoval do pronajatého bytu, ale poté, co do jeho života vstoupila jeho přítelkyně Zoja, jsme všichni začali uvažovat o koupi domu pro mladý pár. Když Pjotr a Zoja začali vážně uvažovat o svatbě, seznámili jsme se s dívčinými rodiči.
Svedla nás dohromady touha pomoci tomuto páru, i když jsme s manželem byli přesvědčeni, že by se to mělo dělat nenápadně, bez požadavků a zasahování do jejich záležitostí, ale dívčini rodiče viděli situaci zcela jinak.
Domnívala jsem se, že mladá rodina potřebuje byt a že se s manželem hodláme aktivně podílet na jeho koupi. Zojini rodiče takové plány neměli. V průběhu let jsem se přesvědčila, že situace může dopadnout i jinak a že láska není zárukou šťastného života, a tak jsem trvala na tom, že byt zaregistrujeme pouze pro Petra. Moc jsem si přála, aby syn bydlel v novém domě, ale měla jsem peníze jen na Chruščova.
Byt byl naštěstí dobře zrekonstruovaný a nevyžadoval žádné další investice. Musel jsem si vzít hypotéku, ale podařilo se nám zaplatit dohodnutou částku.
Spěchala jsem a rozhodla se, že dům musím koupit a zařídit ještě před svatbou. Když byla transakce dokončena, Zojini rodiče byli velmi rozrušení a z jejich reakce jsem poznal, že chtějí, aby jejich dcera dostala podíl na bytě hned, bez jejich finanční účasti. Sama Zoja byla také trochu naštvaná, ale jak se ukázalo, chtěla prostě bydlet v novém paneláku a hodlala se přestěhovat do Chruščova.
