Uplynulo deset let od chvíle, kdy jsme si s Andrejem slíbili, že se za deset let, 28. prosince přesně v deset hodin dopoledne, sejdeme u nás doma. Dnes je 28. prosince a já se probudil s nepříjemným pocitem vzrušení v žaludku.
Mám jít na “naše místo”? Pamatuje si na svůj slib? Bylo už šest hodin ráno a já se rozhodovala, jestli mám jít na schůzku, která se možná neuskuteční. Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu. Když jsem nasedala do auta, vzpomněla jsem si na všechny ty vzácné chvíle, které jsem s Andrejem strávila. S každým dalším kilometrem mé pochybnosti sílily, ale pokračoval jsem dál.
Konečně jsem dorazil do cíle. Po příjezdu na “naše místo” jsem uviděl opuštěný park, kde jsme strávili tolik času. Bylo 9:45 a já pomalu došel k lavičce u jezírka, kde jsme si slíbili, že se sejdeme. Srdce mi s každou minutou čekání tlouklo rychleji a rychleji.
V deset hodin tam nikdo nebyl. Sedla jsem si na lavičku a cítila, jak mě naplňuje zklamání. V 10:05 jsem ale uviděla Andreje, jak běží mým směrem s pohledem plným omluvy. “Omlouvám se, že jdu pozdě,” řekl udýchaně, “přišel jsi… Nevěřil jsem, že si vzpomeneš.
– Přijel jsem z daleka, abych se ujistil, že náš slib nebyl zapomenut,” řekl jsem s úsměvem. “Změnila ses,” řekl a podíval se na mě s něhou v očích. “Ale tvé oči… Jsou stejné. Celý den jsme strávili vzpomínáním na naši minulost a sdílením novinek ze současnosti.
Bylo to nepopsatelné. Tohle setkání mezi námi znovu zažehlo jiskru a navzdory času a vzdálenosti nás dál spojovalo cosi neznámého. Když nastal čas rozloučení, vzal mě Andrij za ruku a řekl: “Nečekejme dalších deset let, než se znovu setkáme. Souhlasil jsem. Tento slib byl něčím výjimečný a já byl šťastný, že jsem ho mohl splnit.
