Když bylo mému synovi asi sedm let a byli jsme ještě malá rodina, jeli jsme někam za město. Zastavili jsme u benzinové pumpy, koupili si zmrzlinu a jeli dál, užívali si: léto, horko, zmrzlina, moje žena, můj syn, milost. pak můj syn otevřel okénko a vyhodil obal.
Rychlost auta byla nízká, takže jsem se dokázal rychle zorientovat a zaparkovat auto na krajnici. Potichu jsem vystoupil z auta, otevřel kufr, osvobodil jednu z tašek Auchan od jídla, vytáhl syna z auta a požádal ho, aby posbíral všechny odpadky od krajnice.
Syn je pyšný, manželka se snažila zasáhnout, ale byla poslána do auta poslouchat hudbu a já jsem synovi vysvětlil, že dokud mi nepřinese plný pytel odpadků, dál nepůjdeme, a tudíž všechny slíbené “dobroty” budou pryč. Syn se rozplakal a pak se s trochou vzrušení v očích vydal pro odpadky.
Vzal jsem druhý pytel a šel za ním. Za necelou půlhodinu jsme vyčistili malý úsek silnice od stop po činnosti našich lidí a vrátili se k autu. Pak jsem synovi vysvětlil, proč šel sbírat odpadky: protože Ukrajina je jeho vlast a člověk musí mít svou vlast rád. Mluvil jsem hodně, s příklady, ale tak, aby to pochopil
. A nakonec se mě syn zeptal: “Proč jsi se mnou šel sbírat? “To, že jsi vyhodil obal z okna, byla především moje chyba. Něco jsem ve tvé výchově přehlédl, a proto jsem s tebou musel vytrpět trest.
” Synovi bude brzy 13 let, má dvě malé sestřičky a včera jsem s radostí sledoval, jak je učí neodhazovat odpadky. Jsem otci vděčný – jeho životní moudrost v naší výchově mi tolik pomáhá učit své děti správné cestě.
