Velmi mě bolela hlava a nemohla jsem spát. Můj manžel pracoval jako řidič sanitky. Byl tedy ve službě. Ale pak přišel domů a přinesl dítě. Myslela jsem si, že mám halucinace, protože byl v práci a mě hrozně bolela hlava.
Ale ne. Všechno se to stalo ve skutečnosti. Doma jsme měli nové dítě. Zapomněla jsem vám říct, proč mě bolela hlava. Byla jsem v devátém měsíci těhotenství, termín porodu se blížil ke kritickému bodu a dítěti se stále nechtělo na svět. Proto jsem si dělala starosti; měla jsem strach i bolesti.
Manžel mi řekl, že to dítě leží u vchodu do našeho domu. Ani nestačil vyjít z domu a už ho našel. Bylo mi toho dítěte moc líto, dívala jsem se na jeho malou tvářičku a připadala jsem si jako na trní. Manžel vzal dítě domů, aby nezmrzlo, než přijede sanitka a policie. Byla jsem odhodlaná nechat tuhle malou holčičku u nás.
A právě v tu chvíli jsem přišla o vodu. Manžel se na mě podíval a řekl, že se nestihneme dostat do areálu pólu, protože právě teď rodím a zbývá mi pár minut. A tak se také stalo: asi za dvanáct minut jsem porodila chlapečka
. Sanitce trvalo více než hodinu, než k nám dorazila, a my jsme učinili osudové rozhodnutí. Všem jsme lhali a tvrdili, že jsem porodila dvě děti, a nikdo nám nevěřil, protože můj manžel pracuje jako lékař.
V jednom okamžiku jsme se tak stali rodiči dvou dětí – vlastního syna a nalezené dcery. Dívka se nikdy nenašla. A my jsme ji milovali jako vlastní.
Nebyl jediný okamžik v našem životě, kdy bychom litovali toho, co jsme udělali. Vždyť dítě dostalo šťastnou rodinu, ale mohlo žít celý život v ústavu a nepoznat rodičovské teplo. Nyní je našim dětem sedm let.
Chodí do druhé třídy. Oba jsme pojmenovali Saša. Můj syn se jmenuje Alexander a dcera Alexandra. A víte, někdy si myslím, že vypadá jako můj manžel – je stejně světlá a modrooká, a můj syn vypadá jako já – tmavý a hnědooký. Často přemýšlím o tom, co by se stalo s naší Sašou. Kdyby můj manžel ten den nešel do práce, mohla prostě umrznout a nedýchat. Jen pomyšlení na tento sled událostí mi vhání slzy do očí.
