Cestoval jsem nočním vlakem do Kyjeva, když do jedné ze stanic vstoupila žena se synem. Žena byla oblečená do tmavých šatů a byla zachmuřená jako dešťový mrak.
Chlapec vypadal na něco málo přes čtyři roky a rozhodně ještě nechodil do školy. Žena ustlala postel a uložila syna. Chlapec přišel vesele do kupé, a zatímco mu matka připravovala postel, díval se oknem na hvězdy a smutně se matky zeptal: “Mami, proč všichni ostatní mají tátu tady a můj je v nebi? Mám ho moc rád a tolik mi chybí naše hry
. A kromě toho, jak dlouho pro nás bude na obloze sbírat hvězdy? Já ty hvězdy, měsíc ani slunce nepotřebuju. Chci mít po boku svého tátu.
Mladá žena načechrala polštáře. Po tvářích se jí kutálely slzy, objala svého malého syna a sotva ze sebe dokázala vymáčknout: “Miláčku,” řekla, “víš, tvůj tatínek odletěl do nebe. V noci pro tebe sbírá hvězdy a přes den ti posílá své polibky se slunečními paprsky. Vždycky bude žít na obláčku. Ale všechno vidí z oblohy a má vás moc rád.
Chlapec zabořil svůj malý nosík přímo do matčina krku, tiše vzlykal a oběma rukama pevně svíral matčina ramena. A pak, přestože byl listopad, začala na obloze padat hvězda.
Žena ji okamžitě ukázala svému synovi s tím, že je to znamení jeho otce, aby přestal být smutný.
A já jsem tiše ležela na druhé poličce a po polštáři se mi kutálely studené slzy.
