– “Tohle je vlastně můj byt,” řekla Ludmila Michajlovna, “dala jsem ho synovi, aby v něm mohl žít se svou ženou Annou. “Chtěla jsem, aby se syn osamostatnil, ale chtělo to čas, tak jsem jim dala svůj byt, než si našetří na vlastní,” vysvětlila.
Po absolvování univerzity se syn Liudmyly Mykhailivny, Hrysha, okamžitě oženil se spolužačkou Annou. Ludmila Michajlovna o dívce nic nevěděla. Hanna se s tchyní setkala jen čtyřikrát, a to ještě jen jednou na svatbě.
Hanna i Hricko si teprve začínali budovat svůj dospělý život. Ani jeden z nich nepocházel z bohaté rodiny. Ludmila Michajlovna věřila, že je to tak lepší, protože tak se manželé společně postaví na nohy. Griša si nikdy nic nenárokoval, byl matce vděčný za byt a o jiné pomoci nikdy nemluvil.
V zimě zavolal Ludmile Michajlovně její bratr Anton, který se chystal do hlavního města na lékařskou prohlídku. Letošní zima nebyla výjimkou. Anton požádal Ludmilu, aby mu poskytla místo ve svém druhém bytě; věděl, že je tam dost místa pro všechny, zvlášť když jeho synovec ještě neměl děti. Griša ochotně souhlasil, že strýčkovi poskytne na pár dní přístřeší u sebe, protože strýček Anton Grišovi v minulosti hodně pomohl:
– “Ano, samozřejmě, mami, ať přijde, já mu vyjdu vstříc podle všech pravidel,” řekl Griša. Ludmila Michajlovna byla velmi ráda, že se její syn nebrání. Bála se, že se to jejímu synovi nebude líbit. Později se ukázalo, že se bála oprávněně. Hned druhý den zavolal Hricko a začal se kvůli něčemu rozčilovat: “Přijede příští týden?
Třeba mu najdu nějaký pěkný hotel? Možná by měl jít jinam?” “Nemusíte dělat nic,” odpověděla Ludmila Michajlovna, “sama mu najdu místo. “A ona to udělala. Můj bratr přišel,” říká Liudmyla Mykhailivna, “složil všechny zkoušky, zůstal u mě čtyři dny a pak se vrátil. Jednatřicátého prosince jsem zvedla telefon.
Telefon zazvoní a já ho zvednu. Je to moje švagrová. Zvykla volat o významných svátcích, takže volala 31. září. Obecně nám blahopřála k nadcházejícímu roku, povídaly jsme si, a když nakonec zavěsila, švagrová řekla: “To je dobře, že dali Máše domov. Chudák holka neměla kam jít. Všechny koleje byly obsazené, bez Anny a Grigorije by zůstala na ulici a měla by problémy.”
Ludmile Michajlovně bylo všechno jasné: Ukázalo se, že Griša a Anna poskytli přístřeší Annině neteři Máše, která tam žila od podzimu. Odpor pomalu spaloval ženu zevnitř. Přenechala svůj byt mladým lidem, a ti nejenže odmítli přijmout Ludmilina bratra, ale navíc k sobě na čtyři měsíce pustili cizího člověka.
“Mášo, říkáš? Máš týden na to, aby sis našla byt a vyklidila ten můj,” řekla do telefonu Ljudmyla Michajlovna. “To je dost kruté,” odpověděl Hricko. Hrytskův vztah s matkou se nezhoršil – chápal, že matku to, co slyšela, velmi rozrušilo. Našel si byt a začali s Annou žít ve vlastním (i když pronajatém) bytě. Vyvstává však otázka, zda Ludmila Michajlovna měla právo děti ze svého bytu vyhodit, protože umožnila manželům v něm bydlet, což znamenalo, že měli právo s domem nakládat, tj. rozhodovali, koho do něj pustí a koho ne.
