Měli jsme dlouhověkou prababičku. Bylo jí 90 let a žila na vesnici. Ale jak stárla, bylo pro ni stále těžší spravovat svůj velký dům sama. A tak vyvstala otázka – kdo půjde bydlet k babičce? Moji rodiče se k tomu vůbec neměli. Ve městě byli naprosto spokojení, otec pracoval jako ochranka, matka ve stejné kanceláři, kterou hlídal. Měli klidný život a nehodlali nic měnit. Moje sestra se vdala, s manželem také žili ve městě.
A novomanželé se nechtěli přestěhovat na vesnici. Měla jsem v té době dvě malé děti. Synovi bylo 5 let, dceři 3 roky, ale babičky mi bylo tak líto, že jsem ji nemohla nechat úplně samotnou… promluvili jsme si s manželem a rozhodli se, že půjdeme do její vesnice a budeme žít s ní. Z babiččiny vesnice to bylo do manželovy práce jen 40 minut jízdy.
Začali jsme pronajímat náš byt ve městě a peníze jsme investovali do babiččina domu. Zavedli jsme plyn, udělali dobrý záchod, předělali koupelnu a postavili plot. I když byla babička stará, vždycky mi pomáhala s dětmi, dokonce s nimi chodila k řece.
Každý víkend jsme jako rodina jezdili do lesa na ryby.
Po pěti letech však babička zemřela. Doslova druhý den pohřbu se manžel mé sestry bezelstně zeptal: “Jak si rozdělíme dům? To je drzost… Už v prvním roce, kdy jsme se k babičce nastěhovali, mi dala darovací smlouvu. Dům prodávat nebudeme, jsme tu šťastní.
Když sestra zjistila, že dům je jenom můj, začala ječet. Neměla jsem slov. Ještě že jim manžel přímo a ostře řekl, že na dům nemají právo, ať vypadnou.
Moje sestra o mně stále šíří pomluvy a pomlouvá mě za mými zády. A matka se mě stále snaží přesvědčit, abych se vzdal domu a rozdělil se o peníze, což rozhodně neudělám.
