Před sedmi lety jsem přišla o manžela a nyní je mi dvaačtyřicet let. Můj syn a dcera už založili vlastní rodiny a odstěhovali se.
Po jejich odchodu život ztratil své barvy. Nebyla jsem zvyklá být sama, nic mi nepřinášelo radost. Když mi tedy kamarádka nabídla lukrativní práci v Itálii, přijala jsem ji.
Rozhodl jsem se, že mám šanci splnit si svůj dávný sen a koupit si dům u moře. Snila jsem o tom už od dětství. Ten nápad mě prostě napadl, vdechl mi život. Práce spočívala v péči o sedmapadesátiletého Roberta, který byl poměrně zámožný muž.
Před dvěma lety mu byla diagnostikována velmi nebezpečná nemoc. Musel podstoupit několik komplikovaných operací a nyní potřebuje rehabilitaci, aby se znovu postavil na nohy. Má tři dospělé děti. Přivítali mě velmi přátelsky a ubytovali mě v nejvyšším patře. S Robertem jsme si rozuměli, a to doslova i nedoslova, protože mluvím velmi dobře anglicky.
Zpočátku byl opravdu velmi slabý, ale díky mému pečlivému ošetřování se každým dnem zlepšoval. Uzdravil se natolik, že se dokázal odlišit jako člověk a udělal ze mě dítě.
Bylo to pro mě nepříjemné zjištění. První, co mě napadlo, bylo zbavit se toho dítěte. Brzy budu mít vnoučata a teď není čas stát se znovu matkou. Jak by na to reagovaly moje děti? Kromě toho jsem se bála, že mě Robertovy děti odmítnou.
Co kdyby usoudily, že jsem otěhotněla záměrně, abych si urvala část dědictví? To vůbec není pravda. Nicméně Robert byl velmi šťastný, když se o těhotenství dozvěděl. Nabídl mi manželství a slíbil mi pohodlný život. Nevím, co mám dělat.
