Když byla Ania malá, její matka bohužel zemřela. Nikdo z jejích příbuzných ji nechtěl adoptovat, dokonce uvažovali o tom, že ji dají do sirotčince. Objevila se však vzdálená příbuzná Věra a řekla, že si Aňu vezme k sobě.
“Zbláznila ses? Vždyť máš tři děti. Jak budete živit čtvrté? Sám máš někdy hlad. – O nic nejde. Ale jsme přátelští. S Boží pomocí to zvládneme. Anya vyrostla jako chytrá a poslušná dívka. Byla silná, nikdy nebyla nemocná, učivo zvládala sama, a dokonce pomáhala Věře v domácnosti.
Ve vesnici se našli lidé, kteří dítěti říkali, že není její vlastní dcera, a snažili se jí dokázat, že Vera má svou rodinu raději. Anya však na tato slova nedbala: z vlastní zkušenosti věděla, že ji Vera miluje a stará se o ni. Anya jí byla vděčná za její laskavost a vřelost.
Zanedlouho začaly Věřiny děti žít vlastní život a opustily matčin dům. V “rodičovském” domě zůstala jen Anya, které bylo čtrnáct let. Vyrostla a zkrásněla.
Měla dlouhé husté vlasy a oči modré jako nebe. Jednoho rána šla Vera se svými sousedy k řece, aby si vyprali oblečení. Byla tuhá zima a na řece byla vrstva ledu. Mysleli si, že led udrží jejich váhu. Ale něco se stalo. Uslyšel jsem prasknutí a led se začal rozestupovat, objevily se trhliny.
Vera se ocitla na jednom z kusů ledu, který začal plout po proudu. Promeškala okamžik, kdy měla skočit na břeh, protože se bála.
Ženy stály na břehu a nevěděly, jak Věře pomoci. Některé hledaly lano, které by jí hodily, jiné přemýšlely, že zavolají své muže, aby k ní připluli na člunu. Nikdo však nejednal. V tu chvíli odněkud vyběhla Aňa a vrhla se do ledové vody: “Přestaň, Anno, nedělej to. Neriskuj svůj život. Dívka však matku neposlechla.
Plavala k Věře: “Mami, jsem s tebou. S Boží pomocí to zvládneme! Vzala ji za ruku a skočily na blížící se kusy ledu. A tak skákaly z jedné ledové kry na druhou a zázračně se dostaly na břeh. Po této události si všichni ve vesnici uvědomili, že Aňa je jediná “rodná” dcera. Všichni obdivovali její statečnost a obětavost.
