Zazvonil zvonek. Otevřu, abych se podíval, jestli tam stojí nějaká dívka. “Dobrý den, přišla jsem za Andrijem. Otec mě vyhodil z domu, když zjistil, že jsem těhotná.
Tak jsem přišla za Andrejem a doufala, že až se dozví o svém dítěti, nevyhodí mě,” zopakovala, jako by měla připravenou řeč.
“A na co jsi myslela, když jsi vlezla do postele s ženatým mužem?” Málem jsem se udusila rozhořčením. “Můj manžel a náš syn v úzkém rodinném kruhu oslavili s Andrejem před dvěma měsíci stříbrnou svatbu. A on se rozhodl, že si najde přítelkyni?
To snad není možné! Chodí domů z práce včas, jezdíme spolu na chalupu a hlídáme spolu vnoučata. “Kdy se ti to podařilo, parchante?” “Jak to, že je ženatý?” “Proč je ženatý?
O své ženě mi nic neřekl,” vyhrkla dívka. “Nehraj si tady na ovci! Hned ti vytrhám vlasy!” vybuchla jsem, zavřela dveře a odešla do kuchyně. Vzal jsem si Corvalol. “Zradil jsi mě! To ti neodpustím! Jen přijď domů!!!”, navíjela se a čekala, až se její manžel vrátí z práce.
A pak si sedla na židli a zařvala jako velryba běluha. Vchodové dveře se otevřely jako obvykle v sedm patnáct. – Zinulko, co je to za holku, co brečí na našem hřišti… Ach jo! Z nějakého důvodu máš červené oči! Co se děje?! – Ty bastarde! Ty bastarde! Ty zrádče! Vlezl jsi mladé ženě pod sukni a teď se přetvařuješ?
“O čem to mluvíte? Můžete mi to vysvětlit lidsky, bez křiku?
A pak jsem zavřel oči a otevřel ústa. Vzpomněl jsem si na všechny ty urážky. Dokonce i na to, že svého syna pojmenoval Oleksandr, a ne Pavlo, jak jsem si přál. “Ano, myslím, že už to začínám chápat,” řekl muž a šel ke dveřím.
Vrátil se s těhotnou dívkou. “Děvče, prosím tě, řekni mi, za kým jsi přišla?” – Andrij Maksymov. “Prosím, odpusťte,” řekla dívka tiše. “A jaké je moje příjmení?” zeptal se mě. “Samokhin,” řekl jsem a došlo mi, jak absurdní je moje obvinění. Není ženatý,” řekl muž dívce a ta odešla. Týden se muž tvářil, že ho to urazilo, a pak se vrátil domů.
