S manželkou jsme dlouho žili v pronajatém bytě. Nechtěli jsme si koupit byt online, protože byl dražší a trvalo by dlouho, než bychom ho splatili.
Přes den jsem pracoval na stavbě a večer jsem měl brigádu v nedalekém obchodě. Moje žena byla také doma s dítětem, vyráběla na zakázku šperky z korálků, šila a vyšívala. Starala se také o domácnost a dceru. Žili jsme skromně a nedovolili si nic navíc.
A po osmi letech jsme konečně našetřili potřebnou částku a koupili si čtyřpokojový byt. Pomalými krůčky jsme se blížili k našemu vytouženému snu. Zrekonstruovali jsme byt a nastěhovali se. Konečně jsem mohla v noci klidně spát. Nedávno nás přijel navštívit bratr mé ženy s rodinou.
Vždycky žili v chudobě, v jednopokojovém bytě, a mají čtyři děti. Dáváme jim všechny malé po naší dceři, loni jsme pomohli jejich synovi do školy a často jim pomáháme jídlem a penězi. Po několika dnech pobytu u nás nám řekl, že bychom se neměli stěhovat do jejich jednopokojového bytu, protože máme jedno dítě.
Musíme jim dát náš čtyřpokojový byt. Oni mají velkou rodinu a my malou. Nejdřív jsem si myslel, že ztrácí nervy, ale ne, myslel to vážně.
Nejdřív jsem je nechtěla urazit, mluvila jsem klidně a vysvětlovala jim, že je to náš byt, jak jsme na něj těžce šetřili. V důsledku toho jsem jim to všechno kulturně nedokázal vysvětlit. Po několika pokusech jsem prostě ukázal na dveře.
Nadávali a nadávali mi a já je málem vystrčil ze dveří. Odešli od nás naštvaní a chudáci děti nechápaly, proč všichni křičí a hádají se. Tak jsme je vyhodili z našeho domu. S manželkou jsme se rozhodli, že s takovými neschopnými příbuznými už nebudeme komunikovat.
Místo aby nám blahopřáli a měli z nás radost, uspořádali v našem domě trh. Byt jsme si koupili za poctivě vydělané peníze, na všem jsme šetřili, takže nikomu nic nedlužíme.
