Moje matka a nevlastní otec nesouhlasí s mou podporou bratra mého zesnulého otce a domnívají se, že oni jediní mají nárok na mou pomoc.
Můj otec zemřel, když mi bylo pět let, a matka se znovu vdala a trvá na tom, abych jejímu novému manželovi říkal “otče”. Nebyl hrubý, ale pořád mě peskoval kvůli všemu, od oblečení přes to, jak jím, až po to, co jím, a matka mlčela, starala se jen o to, aby mě finančně zabezpečil.
Můj nevlastní otec si často stěžoval na náklady na mou výchovu, ačkoli mi mnoho věcí nekupoval. Mé potřeby většinou uspokojovali strýc a babička. Babička si mě chtěla vzít k sobě, ale matka to odmítla, protože jí záleželo víc na veřejném mínění než na mém blahu.
Jak jsem dospívala, byla jsem stále sebevědomější, což vedlo ke konfliktům s matkou. Po ukončení školy jsem byla nucena odejít z domova, ale babička a strýc mě podporovali tím, že mi financovali vzdělání a pomáhali mi najít práci. S matkou, která byla zaneprázdněná svým manželem, jsem udržovala minimální kontakt.
Nyní, ve svých 34 letech, kdy mám rodinu a úspěšně podnikám, mě strýc nadále podporuje a jsem mu vděčný za pomoc v mých dřívějších těžkostech. Zrekonstruoval jsem mu byt, koupil auto a rozmazluji jeho děti dárky, přestože se to nelíbí mé matce. Ta si myslí, že bych měl pomáhat jí a svému nevlastnímu otci, ale já se cítím zavázán tomu, kdo mě skutečně podporoval.
Moje matka si vybrala a já si vybírám a dávám přednost těm, kteří se ke mně nikdy neotočili zády. Můj strýc mi zůstává nejbližším člověkem, i když to matka popírá. Myslíte si, že dělám chybu, nebo by mělo být na prvním místě pouto mezi matkou a dcerou, bez ohledu na to, jak se jejich vztah vyvíjel v minulosti?
