Káťa se probudila dřív než její manžel Igor, sedla si na postel a podívala se na něj. “Bože,” pomyslela si, “dvacet let jsme spolu, a celou tu dobu jsme si cizí, k čemu to všechno je?”
Igor otevřel oči a zeptal se: “Proč jsi vzhůru? Je neděle, ne? Odpočívej!” “Je toho hodně,” odsekla Káťa, “ale všechno v jedněch rukou! “Co to děláš?” Odhodila přikrývku a vstala. “Už to začalo,” zabručel Igor, “čas běží, ale nic se nemění. “Co jsi říkal,” zeptala se znovu, “nic se nemění?” “Jdi pryč,” odpověděl Igor a schoval se pod peřinu, “řekl jsem dobré ráno.
V krku se jí udělal knedlík, Káťa šla do kuchyně a posmrkávala. “Mami,” zeptala se Natálie úzkostlivě dcery, “co se děje?” “Všechno je v pořádku,” řekla Káťa a políbila dceru na tvář, “táta se právě probudil. “Nejsi už unavená z těch hádek,” zeptala se dcera, “je to pokaždé stejné?” “Ne,” odpověděla Káťa. “Nebudeš mě učit, jak mám žít,” zlobila se Káťa, “jdi do svého pokoje!” Káťa se rozzlobila. Natálie hodila lžíci na stůl a odešla z kuchyně. Káťa přistoupila k oknu a zamyslela se: “Rodinný život je jeden velký terč, je v něm jen strach a nic jiného!” Igor nechtěl vstát.
Čekal, až jeho žena, dcera a syn posnídají a odejdou z kuchyně. Dveře ložnice se otevřely, osmiletý Míša strčil hlavu dovnitř a zeptal se: “Tati, ty ještě spíš?” “Ne, synku, dobré ráno,” odpověděl Igor, “vstávám. “Rychle vstávej,” zašeptal syn, “protože ti máma vynadá, že jsi sklidil ze stolu, a ty jsi ještě nesnídal. “Rozumím,” řekl Igor a protáhl se, “díky, Míšo!” Šel do kuchyně, posadil se ke stolu a podíval se na svou ženu
. “Nasnídám se a půjdu za kamarády,” pomyslel si, “přece se nebudu celý den dívat na tenhle karneval. Nespokojená Káťa mlčky položila snídani na stůl a odešla z kuchyně. “To je dobře,” řekl si Igor, “aspoň se můžu v klidu nasnídat. “Kde je táta,” zeptala se Káťa dětí, když vyšla z koupelny, “zase odešel?” Natálie mlčela a Míša přikývla. Káťa odešla do ložnice a hlasitě se rozplakala.
“Oleksiy, ahoj,” řekl Igor a podal mi ruku, “jak se máš?” “Mám se dobře, bratře,” řekl Oleksij, Igorův spolužák, a podal mu ruku, “jak se máš, jak se má rodina?” “Ano, všechno je jako obvykle,” odpověděl Igor, “tak co, zahrajeme si fotbal?” “Samozřejmě,” zasmál se Alexej, “proto jsme tady!
” Káťa vyžehlila horu prádla, uvařila spoustu jídla, vyluxovala a zašla na nákup. Hodiny ukazovaly čtvrt na sedm a ona se posadila a přemýšlela: “Teď jsem si odpočinula!”. Natálie šla ke kamarádce, Míša si hrála na počítači, podívala se na své ruce a zděsila se. “Je přes ulici a já nemám čas,” řekla nahlas, “zavolám jí! “Lariso, ahoj,” řekla hravě, “máš okno, chtěla jsem jít k tobě, můžu?” Na druhém konci linky se ozvala kladná odpověď a Káťa pokračovala: “Za třicet minut, dobře, budu tam, děkuji!” Odměřila si čas, poslala dceři zprávu a spěchala do ložnice, aby se převlékla.
Káťa vyšla z domu, obešla malé náměstí, šla po chodníku k podzemnímu přechodu pro chodce. Najednou uslyšela hlasité skřípění brzd, uskočila stranou, tvrdě narazila do auta, které kolem ní v mžiku proletělo, narazilo do autobusové zastávky a odhodilo ji na ulici. Roztřásly se jí ruce, před očima jí proběhl celý život, zatočila se jí hlava a ztratila vědomí. Igor se vrátil domů šťastný, bylo dobré zahrát si s kamarády fotbal. Když se rozhlédl po rodině a nenašel svou ženu, zeptal se dětí: “Kde je maminka?” “Nevím,” odpověděl Mychajlo, “zeptej se Natálie.
“Máma si nechává dělat nehty,” odpověděla dcera, “neboj se!” “Já se nebojím,” pomyslel si Igor, “jen jsem se zeptal. “To je bota,” řekl záchranář, “je v pořádku, teď se probere, dejte mi čpavek. Lékař z druhé sanitky podal čpavek. “Jak se cítíte,” zeptal se lékař Káti, která právě otevřela oči, “točí se vám hlava?” Káťa mlčela, pak se pokusila vstát, ale nešlo jí to.
“Lehni si, lehni si,” uklidňoval ji lékař, “jsi pořád v mdlobách, jak se ti podařilo odrazit, musela ses narodit s košilí?” “Kde to jsem,” zašeptala Káťa tiše, “co se to se mnou děje?” “Jste v sanitce,” odpověděl doktor klidně, “díky bohu, nemáte žádná zranění, nikdo jiný na zastávce nebyl.” Káťa mlčela. “Budete moci zavolat rodině,” upřesnila, “aby si pro vás přijela?” “Ano,” odpověděla. Káťa záporně zavrtěla hlavou.
“Tak mi prosím dej své číslo,” požádala, “zavolám ti. Káťa otevřela mobilní telefon a mlčky ukázala manželovo číslo. “Tati, tati, slyšíš to,” křičela Natálie z kuchyně, “zvoní ti telefon?” Igor vyběhl z koupelny a zvedl to: “Ano, to jsem já! Kdo jsi? Jak? Je v pořádku? Už jdu! ” Natálie viděla, jak otec v mžiku zbledl, vyděsila se, chytila ho za ruku a vykřikla: “Co je s mámou, řekni mi to?” Ihor dceru objal a řekl: “Maminka žije, šel jsem pro ni, je tady, u autobusové zastávky!” Rozhovor zaslechl malý Míša: “Já jdu taky!” Igor, Natalia a Michail běželi, jak nejrychleji mohli. Když uviděli dvě sanitky, běželi děti a Igor ještě rychleji. “Mami, mami, mami,” křičela plačící Míša, “jsi naživu?”
Chlapec se vrhl ke Kátě na nosítkách, objal ji a hlasitě vzlykal, následovala ho Nataša, která s pláčem vlezla do auta. Igor uviděl svou bledou ženu, něco tak silného a velkého se v ní zlomilo, šel k ní a objal ji, a teprve pak se rozplakala. “Slzy jsou dobré,” řekl doktor ze sanitky a posmrkával, “znamená to, že šok teď rychleji přejde. “Můžeš chodit,” zeptal se Igor Káti, “můžeš?” Káťa se podívala na svého manžela a tiše řekla: “Já nevím.” Igor požádal lékařku o doporučení a ona mu podala list papíru a řekla: “Klid a lásku, to je vše, co potřebuje, a trochu sedativ, mrtvice byla velmi silná.”
Po poděkování lékaři Igor vynesl Káťu ze sanitky v náručí. Objala ho kolem krku a zavřela oči. V bytě ji opatrně položil na postel a vzal ji za ruku: “Káťo, má drahá, jak se máš?” “Mám se dobře,” odpověděla Káťa tiše, “zůstaň se mnou, prosím. Igor si lehl vedle ní, objal svou ženu a děti vešly do ložnice a posadily se vedle ní. Nikdo neřekl ani slovo, i když co by se dalo říct? Milujte se a važte si jeden druhého tady a teď! Rodina je to nejdůležitější na světě!
