Brali jsme se poměrně brzy, byli jsme velmi mladí, mně bylo 19 a jemu 21 let. Hned jsem otěhotněla a porodila syna.
Odešla jsem na mateřskou dovolenou a manžel zanechal studia a našel si práci. Po svatbě jsme bydleli u manželových rodičů.
Po dvou letech jsme si však mohli koupit vlastní byt a začali jsme žít odděleně; část peněz nám dali moji rodiče, část manželovi rodiče. Moji rodiče bydleli ve dvoupokojovém bytě. Když se nám narodila dvojčata, rozhodli jsme se koupit třípokojový byt.
V té době měl ale můj bratr problémy s bydlením. Rozešel se s manželkou a přestěhoval se k rodičům. Jeho bratr brzy požadoval, aby mu koupili vlastní byt.
Vzali si půjčku a koupili ho. Byl šťastný, že konečně může bydlet ve vlastním bytě. Ale začal mít problémy s nájmem, platil alimenty, ale jeho žena požadovala víc.
Když zjistila, že si kupuje nový byt, obrátila se na soud a podala žádost o zvýšení výživného. Nakonec začal bratr platit dvakrát tolik. Začal žádat rodiče a příbuzné o peníze.
Dokud rodiče pracovali, pomáhali mu, spláceli půjčku, ale když odešli do důchodu, měli také potíže s penězi. Začali po mně hodně chtít, často mě žádali o pomoc; rozhodli se, že bych mu měla pomoci já,
Řekli, že už mi jednou pomohli a teď je řada na mně. Ale já jsem odmítl. Mám tři děti. S manželem jsme se rozhodli vzdát se dvoupokojového bytu,
který jsme zdědili po dědečkovi z otcovy strany, a koupit dva jednopokojové byty. Jednou mě donutili, abych se vzdala svého podílu na bytě, aby můj bratr mohl mít celý byt.
Teď už nemám v úmyslu bratrovi pomáhat, problémy si vytvořil sám. Ať se rozhodne sám. Nechápu nezodpovědné lidi a nechápu rodiče, kteří mě nutí pomáhat bratrovi. Není to fér a už vůbec ne spravedlivé.
