Dodnes, po dvaceti letech, nemůžu manželovi říct, co se mi stalo v den, kdy jsem šla k rodičům.

Rád bych vám vyprávěl o jednom velmi špatném činu, kterého jsem se dopustil před dvaceti lety a který si dodnes vyčítám. Důsledkem tohoto činu je můj syn, kterého mám velmi rád a na kterého jsem hrdý. Svému manželovi, kterého velmi miluji, nic neodpustím. Po téměř 20 letech manželství si můj muž myslí, že vychoval dobrého a slušného syna.

Už před svatbou jsem věděla, že dítě je jiné. Ale toho muže jsem velmi milovala. A bylo to vzájemné. Rozhodla jsem se mlčet a říct, že se brzy stane otcem. Ale poté, co můj manžel onemocněl, jsem si řekla, že bych možná měla říct pravdu? Nebo bych to možná měla nechat být? Než jsme se vzali, často jsme se s manželem hádali kvůli maličkostem.

Mé mládí, vznětlivá povaha, smysl pro maximalismus a další věci mě přiměly, abych se urazila a odešla k rodičům na vesnici. Během jedné z těchto hádek jsem udělala největší chybu svého života. Večer šla s kamarádkou do nočního klubu, aby pozlobila svého přítele. Seznámil jsem se s někým jiným. Povídali jsme si a strávili spolu večer. Ráno jsem si rychle sbalil věci a odjel. Měla jsem velké obavy, protože jsem svého budoucího manžela podvedla. Ale neměla jsem sílu to přiznat. A pak jsem zjistila, že čekám dítě. “Je to dítě?” pomyslela jsem si. Podle mých výpočtů mohl být otcem buď můj přítel, nebo ten cizinec.

A pak jsem si uvědomila, že dítě je od cizího člověka. Tak jsme se pohádali! Proklínal jsem všechno a všechny. Nemohla jsem uvěřit, že se mi to stalo. Řekla jsem jí, že čekám dítě, a ona byla šťastná. Ještě jsme nebyli svoji, ale mělo se to stát. A zpráva, že se staneme rodiči, tento proces urychlila.

Dvacet let uplynulo rychle. Byl jsem šťastný, že mi chyba mého mládí dala syna. A že jsem před manželem všechno tajila. Ukázalo se, že je to ten nejlepší otec a manžel na světě. Kdybych se nebránila a nepřiznala se, možná by se to nestalo. Z našeho chlapce vyrostl slušný člověk, dokončil školu a nastoupil do ústavu. Dokonce si našel pěknou přítelkyni. Chodí spolu už více než rok. Nemůžeme se nabažit jeho úspěchů. Jeho život nebyl snadný a bezstarostný: v práci pracoval nepřetržitě a doma se snažil trávit co nejvíce času se svým dítětem. Všechno bylo v pořádku, ale ve 40 letech si začal stěžovat na své zdraví. Sváděli jsme to na stres a pracovní zátěž a já nedokážu slovy popsat, co jsem tehdy prožívala.

Celý můj život mi proletěl před očima. Cítila jsem se provinile vůči svému milovanému: musel vychovávat úplně cizí dítě, aniž by o tom věděl. Proč jsem se nepřiznala hned? Když byl můj manžel nemocný, seděla jsem u jeho postele a prosila Boha za jeho uzdravení. Slíbila jsem si, že pokud se uzdraví, řeknu mu pravdu.

Koneckonců, možná nikdy nic nepoznal a z mé strany by to vůči němu nebylo fér. Po nějaké době se manžel vzpamatoval a já se mu chtěla svěřit, ale pak přišel lékař a přerušil mě. Vyšla jsem na chodbu a dlouho se vzpamatovávala. Na oddělení jsem cítil, že se musím vyzpovídat. Chtěla jsem se toho břemene co nejdříve zbavit a všechno říct manželovi. Ale nenapadlo mě – potřebuje tuhle pravdu?

Brzy byl můj manžel propuštěn domů a já a můj syn jsme ho zahrnuli péčí a láskou. V hloubi duše jsem si však vyčítala zradu. A znovu jsem stál před volbou: mám o zradě říct, nebo mlčet navždy? Kdo tu pravdu vlastně potřebuje?

Tolik let jsme spolu žili bez ní a byli šťastní. A zdá se, že se cítí špatně. Pořád se mě ptá, proč jsem tak smutná. Musím něco vymyslet, než se definitivně rozhodnu. Miluji svou rodinu a nejvíc se bojím, že ji ztratím. Ale svědomí mi nedá v noci spát. Minulost se nedá vrátit a nikdy nebude odpuštěna, ale já ničeho nelituji. Konečně mám svého syna – svou radost a pýchu.

Related Posts