Polja a Borja se nedávno přestěhovali do dvoupatrového cihlového domu. Místy byl dobrý, ale veranda a schody byly staré.
Mladý pár však šetřil peníze na opravu. Do města to bylo deset minut autem, všechno bylo blízko. A hlavně měli dobrého souseda, dědu Vasyla. Žil sám ve své malé chaloupce.
Po prudkém dešti se Borja brzy ráno chystal do práce. Nasedl do svého auta a odjel. Paula se rozhodla, že se trochu projde, milovala vůni svěžesti po dešti. Když došla k brance domu svého dědečka Vasilije, pozdravila ho… mlčel. Bylo to divné, a tak Polia znovu zakřičela – ticho. Pak se znepokojená Polia vydala za plot a do letní kuchyně.
“Nemůžu… nemůžu dýchat,” řekl děda Vasyl, sotva byl schopen mluvit, “zavolám Borise, není daleko, odveze tě do nemocnice rychleji než sanitka. Ale po dešti se spojení ztratilo. Paula si vzpomněla, že čím výše v horách, tím lepší spojení.
Rozběhla se k jejich domu, začala rychle stoupat po schodech, ale pak jí mezi schody podjela noha, neudržela se a spadla na zem. – “Poljo… slyšíš mě?” zeptal se Borja a oběma rukama držel dívčinu hlavu.
– “Ano… už jsem šel nahoru… kde je strýček Vasja?” – Je v pořádku. Jsme v nemocnici. Hned jsem vás tam oba odvezl. Ale když jsem odjížděl z domu, zapomněl jsem si řidičský průkaz a musel jsem se vrátit.
Pola měl obvázanou hlavu, ale jeho dědeček Vasyl se cítil lépe. Přišli domů a začali si prohlížet díru uprostřed schodiště. Vytáhli malou krabičku, otevřeli ji a uvnitř našli peníze.
“Tohle je skrýš bývalého majitele, často schovával peníze před svou ženou,” řekl děda Váša. “Co teď s těmi penězi uděláme? Komu je mám dát?” – Oba už jsou mrtví a děti nebyly… můžeš si je nechat.
