Můj syn ji mlčky vyprovodil – je starší, o 1,5 roku než jeho sestra. O dva dny později se dozvěděla, že v sousedním městě, na jednom z oddělení, potřebují zdravotní sestru. Byla přijata. Podařilo se mi koupit starý dům na okraji města. Bylo to na úvěr. Celou tu dobu byla jako buldozer: nelze se otočit zpět, jen dopředu, aniž by člověk myslel na potíže. Probrala se, až když náklaďák odjel a zanechal za sebou usazený prach a věž z věcí v místnosti s nízkými stropy. Když ze studny zvedla vědro s čistou, lahodnou vodou.
Když zapálila kamna a dům se naplnil teplem. V tomhle starém domku musí být šťastní! Bylo tu hodně štěstí: slunce v malém okně, ranní koupele v řece, teplá veranda, kde bylo příjemné stát bosýma nohama, první výhonky kopru a mrkve na zahradě, káva k snídani. A vůbec nevadilo, že káva byla ta nejlevnější, instantní, a k večeři jsme měli libové těstoviny.
jedl v klidu. Chránila jejich malý svět před otcem, který se snažil získat rodinu zpět a vzpomínal na plačící dceru. Nikdy! Po měsíčních splátkách bance jí zbývalo jen málo peněz, ale po několika měsících se “zacyklila” a začala plánovat zůstatky z platu na jídlo a oblečení. Naučila se spoléhat sama na sebe, nefňukat, prostě jít dál. A děti přivedly zatoulaného psa. Dospívající štěně se sotva drželo na tlapkách, kymácelo se slabostí a dívalo se na ni hnisavýma očima. Dvakrát si lokl teplého mléka a padl k zemi.
Po deseti minutách nabral sílu a dal si ještě několik doušků. Přežil. Pak se objevilo kotě. Mělo ohořelé pahýly od kníru. I on přežil. Všichni přežili. Téměř okamžitě, jakmile jsem si uvědomil, že stojí na vlastních nohou a že na podzim budou mít vlastní zeleninu, jsem zasadil jabloň. Vždycky jsem věřil, že když má člověk vlastní dům a kousek půdy, rozhodně by měl mít jabloň.
Přesně to jsme potřebovali! Ve třetím roce svého života přinesla tucet prvních plodů a pak v mrazivé, zasněžené zimě zmrzla. Ale neuschla. Následující léto obrostla posledním živým zbytkem kmene hustými větvemi a druhý rok byla tak obrostlá švestkami, že se všichni divili a nezapomněli si naplnit kapsy obrovskými hustými a sladkými plody. Dali jí také stromek třešně: Jestli si ho nevezmeš, vyhodíme ho.
Tak ji zasadila. Za tři roky se z třešně stal strom, který však nesl jen málo ovoce. Brzy na jaře se k ní přiblížila se sekerou, postavila se k ní… “Dobře, žij. Ještě v srpnu na stromě visely velké, matně lesklé plody se stranami v barvě červené řepy, nad kterými všichni žasli a žasli a nezapomněli vyplivnout semínka.
V jejím životě už nebyli žádní muži.Můj syn převzal všechny mužské domácí práce. A ať to bylo jakkoli těžké, nikdy jsem svého předchozího života nelitovala. Klid, štěstí a pohoda v malém starém domku je lepší než žít s opilcem v pohodlném bytě.
Ví to stejně dobře jako kdokoli jiný. Dnes si ráno vaří drahou kávu. Nejlepší. Děti jí ho koupí. A s hrnkem v ruce ráda postává u velkého okna. Ta malá okna jsou pryč, stejně jako starý dům s nízkými stropy. Protože ten dům je teď jiný: nový, s velkými okny. Na teplé verandě teď leží jiný pes a v křesle na druhé straně sedí kočka…
Ale na jaře rozkvetou stejné stromy, které všechny potěší sladkými jablky, obrovskými švestkami a roztroušenými vínovými třešněmi. A bude vařit marmeládu a péct šarlotku. A dům bude sladce vonět vanilkou, skořicí a štěstím…
