Dědečka Hryhorije jsem se bál od útlého věku. Náš dům byl rozdělen na dvě části: táta, máma a já jsme bydleli v té větší. Můj dědeček z otcovy strany Pylyp bydlel v přístavku a maličké kuchyni. Každou neděli se celá rodina musela sejít u velkého stolu k obědu – takové bylo pravidlo: “Nesmíš porušit pravidla. Tečka!” říkal Pylyp. “Na ten rozhovor nikdy nezapomenu…
Bylo mi tehdy sedm let.” “Zamiloval jsem se do jiné ženy a rozvádím se s tebou, Galjo,” řekl otec chladně. Matka naklonila hlavu a neřekla nic, po tváři jí stékaly slzy.
Dědeček mlčel, pak vyšel na verandu, zakouřil si, zlostně si odplivl, típl cigaretu a vrátil se do domu: “Galjo,” řekl starý muž matce, “sbal si věci. Udělej to hned. “Copak to nechápeš?” rozhořčil se otec, “tohle je můj dům! Budeme tu s mojí mladou ženou bydlet.” – Už nemáš domov. Můžeš jít do čtyř světových stran.
S mou mladou ženou. Řekl jsem všechno. To je vše! Víš přece, že se se mnou nemáš hádat, ne?” Děda Pylyp se na svého syna podivně podíval. “Já vím! “Není divu, že ti říkají čarodějnice!” Otec se rozzlobeně zazubil. “Já nejsem čarodějnice! Jsem věštec. Vím toho hodně a mám tušení,” řekl Pilip chladně a obrátil se k matce: “Haloško, vždycky jsem snil o dceři. Nevyšlo to…
Ale teď mám dceru. Neboj se ničeho. Vždycky tu pro tebe budu,” a poplácal ji po rameni… Otec odešel z našeho domu.
Už jsem ho nikdy neviděla: oženil se a odjel do sousedních zemí a na to, že má otce a syna, úplně zapomněl. Inu, Bůh je jeho soudce. Starý muž byl přísný, drsný, ale, jak teď chápu, spravedlivý.
Neměl jsem dědečka rád! Když jsem chodil za školu, věděl o tom. A samozřejmě mě trestal. “Ty jsi včera vynechal?” zeptal se mě přísně, “já tě bít nebudu, jsem proti těmto metodám.
Odpracujete si to. Kdybyste jen věděli, jaká je to práce! Musíš natřít plot sousedovic babičce Duně nebo napojit její krávu. A pak večer, když všichni kluci odejdou do klubu, musím uklidit výběh. A to není příjemná práce! Ale nemůžeš neposlechnout, to ti starý nedovolí: “Jsou pravidla a ty musíš dodržovat. Všechno už jsem řekl. Tečka!” Děda si jako vždycky stál za svým.
Když mi bylo devatenáct, pozvali mě kamarádi k moři. Máma byla na služební cestě, takže jsem se neměl koho zeptat. Naivně jsem si to myslel. Plánoval jsem odjet brzy ráno a za svítání se v mém pokoji objevil dědeček: “Kam jedeš?” zeptal se tiše.
K moři. S kamarády!” odpověděl jsem ostře. “Přece mě nenecháš odjet? Já tě nepustím. Už jsem řekl všechno. Tečka! – Poslouchej, jsem dospělá! A není na tobě, abys rozhodoval, jestli pojedu, nebo ne! Tak mě nechte na pokoji!” křičel jsem na starce. Popadla jsem sbalenou tašku a už jsem se chystala vyrazit ke dveřím, když mi nohy doslova zarostly do podlahy.
Nemohl jsem udělat ani krok! A dědeček se na mě pozorně díval: “Už tomu rozumíš? Bude to tak, jak jsem řekl! Rozumíš? A pak se ukázalo, že autobus, kterým jsem chtěl jet na nádraží, se převrátil: několik lidí zemřelo. Tehdy jsem si však tyto dva momenty nespojil: dědečkův zákaz a nehodu. Teď už chápu, že to tušil a zastavil mě. Před několika lety starý pán zemřel.
Upřímně řečeno, i když je to škoda, nijak zvlášť mě to nemrzelo: byl velmi složitá osobnost.
Jsem už dlouho vdaná a mám krásnou dceru Galošku, která dostala jméno po mé matce. Minulou zimu jsme s ní sjížděli kopec nedaleko našeho domu na saních. Venku už byla tma a Galka nechtěla odejít. Přiznám se, že jsem si pozdě všimla, že se dcera přesunula na druhou, strmější stranu kopce… Holčička si lehla na břicho na sáňky a sjela dolů. A najednou mi došlo, že sáňky letí přímo na rušnou silnici! Už z dálky jsem viděla, že dcera nemůže přestat ležet na břiše. Hrozně jsem se vyděsila! Spěchala jsem k ní, ale vzdálenost byla příliš velká…
Najednou se sáňky samy od sebe zastavily. Přiběhla jsem k dceři: “Jsi v pořádku?” “Samozřejmě. Tati, kde je dědeček?
– “Jaký dědeček?” – překvapeně jsem zíral, protože jsem u dítěte nikoho neviděl. “No… vyšel na silnici… mávl rukama… a sáňky se zastavily… A ještě něco říkal, už si nepamatuju co… Myslel jsem, že si to jenom představuje, a večer k nám do pokoje přišla Halia a řekla: ‘Vzpomněla jsem si, co mi ten dědeček říkal: “Tady nemůžeš jezdit. Je to pravidlo…” – “A ty musíš dodržovat pravidla?” – zeptal jsem se znovu dcery a dodal: “Řekl jsem všechno. Tečka”? To ti řekl?”
– Ano, řekl! Slyšela jsi ho taky? On je tak hodný… můžeš říct, že je moc hodný! Uvědomil jsem si: byl to můj dědeček, zachránil mou dceru. A pak jsem si pomyslel: to díky dědečkovi jsem tehdy taky žil…
To dědeček mě naučil nebát se žádných obtíží: sekat, řezat a štípat dříví, prořezávat stromy, starat se o zahradu… Být sám sebou. Nebát se ničeho v životě. Děkuji ti, dědečku!
