Rodiče mi odkázali svůj pozemek na dače. Jsou zdraví a živí, ale daču nepotřebují. Na jeden den jsme jezdili na daču grilovat.
Místo domu jsme měli jen altán. Časem se nám narodily vlastní děti. Spolu s mým starším bratrem a jeho rodinou se rodiče rozhodli strávit dovolenou u moře. A myšlenka na život na venkově nás s manželem nadchla.
Rodiče mi dali pozemek hned, jak jsem jim o tom řekla. Řekli mi: “Dělej si, co chceš. S manželem jsme postavili skromný rámový dům a založili zeleninovou a květinovou zahradu. Děti rády trávily celý den venku. Na chalupu jsme s sebou vzali tchyni, protože jsme si s ní dobře rozuměli. “Musíme pozemek přepsat na tebe,” řekla moje matka.
Tento krok nám dodal ještě větší motivaci ke snažení. O sedm let později se toto místo hodně změnilo! Hortenzie, růže, pivoňky a chryzantémy… Na jaře jsem viděla tchyni, jak trhá šeříky.
Zeptala jsem se jí: “Proč?” – Mluvila jsem s kamarádkou, která prodává sazenice a květiny v obchodě. A peníze navíc se vždycky hodí.” Vybuchla jsem: “Přestaň stříhat keře. Je lepší se kochat tou nádherou!
Nepotřebuji žádné kravičky. Tchyně mě zřejmě nepochopila. – Šeříkům to prospěje. Možná, – souhlasila jsem, – ale když nedokážeme přijmout krásu, tak kdo tu nádheru potřebuje?
Tchyně mě urazila. O měsíc později, když jsme se obě uklidnily, pokračovala v hovoru o obchodu: “Můžeme prodávat kytice na 1. září. Možná bych chtěla pěstovat květiny, až půjdu do důchodu. Ano, a do té doby bude zahrada tak bujná, že ztráta několika kytic bude nepostřehnutelná.
Ale v tuto chvíli si chci užívat bujnou zahradu! Musím o tom říct tchyni, aniž bych ji urazila.
