Dnes bych se s vámi rád podělil o něco, co mi dělá velké starosti. Nemohu přijmout názor lidí, kteří si mohou dovolit znovu se oženit nebo vdát ve stáří.
Podle mého názoru by manželství mělo být založeno na lásce, a o jaké lásce můžeme mluvit v 60 letech? Moji rodiče se brali, když jim bylo 30 let. Stalo se to tak, že přemýšleli o své kariéře.
Ale rodinu založili na pevných základech. Táta a máma spolu žili 30 let. Nedávno táta zemřel. Rozhodli jsme se s manželem, že si matku vezmeme k sobě. Upřímně řečeno, opravdu jsme potřebovali pomoc, děti potřebovaly péči a my jsme celý den pracovali.
Kromě toho jsem nechtěla nechat matku samotnou. Vycházely jsme spolu velmi dobře.
Manžel si maminky vážil a nikdy nedošlo ani k náznaku konfliktu. Děti si bez babičky nedokázaly představit samy sebe. Jednou mě matka překvapila svým rozhodnutím zúčastnit se akce věnované starým a osamělým lidem. Nechápala jsem, proč tak spěchá, vždyť teprve nedávno ovdověla. Ale mlčel jsem a nevyjadřoval svůj názor.
Z akce se vrátila šťastná, celá rozzářená a říkala, že našla spoustu nových přátel, se kterými může komunikovat. Měla jsem dojem, že jsme spolu nemluvily… Ale pak se rozhodla, že na mě úplně zapůsobí, a řekla, že bude na tato setkání chodit každý čtvrtek. Šlo o hodiny plavání mého syna. Teď jsem si na ty dny musela vzít v práci volno. Tyto schůzky mě začaly čím dál víc rozčilovat.
Jednoho dne přišla domů a řekla, že mluví s mužem, do kterého je zřejmě zamilovaná. Ale to ještě neuplynul ani rok od smrti mého otce!
Nedokázala jsem to pochopit a přijmout a tajně jsem doufala, že to všechno brzy skončí. Ale mýlil jsem se. O pár týdnů později mi matka oznámila, že se bude vdávat. Svatba? V 60 letech?! Na matrice?! To si ze mě dělá srandu?
Nemohla jsem tomu uvěřit. Když viděla mou reakci, rozhodla se opustit náš dům. Teď už se nezajímala ani o svá vnoučata.
Dlouho jsme se nestýkali. Jsem velmi uražená a nemůžu se přinutit jí zavolat a promluvit si s ní. Všechny domácí práce nechala na mně, protože dobře věděla, že pracuji šest dní v týdnu! Druhý den mi řekli, že se svatba přece jen konala.
Teď už nemám vůbec chuť ji vidět nebo s ní mluvit. Ale můj přítel říká, že se mýlím. Můžete mi prosím poradit, co mám v této situaci dělat?
