Kolja se vracel pozdě domů, když uslyšel dětský pláč; instinktivně se otočil a myslel si, že uvidí matku s dítětem, ale na ulici nikdo nebyl.
Muž se zastavil a šel směrem k popelnicím, odkud se pláč ozýval. z nějakého důvodu chtěl věřit, že dětský pláč vychází z něčího otevřeného okna, i když tomu bylo těžké uvěřit, protože byla krutá zima.
Vyhlédl ven a všiml si, že vedle nádrže leží dítě zabalené do nějakého oblečení a starých dek.
Opatrně dítě zvedl a vysokou rychlostí běžel domů, aby mu dal šanci se zahřát.
Muž se snažil o dítě starat od rána do večera; protože to dělal poprvé, požádal o pomoc matku. Ráno šel muž s holčičkou do Domu dětí, kde si jedna z pečovatelek těžce povzdechla,
když jí muž vyprávěl celý včerejší příběh.
Kolja nechtěl holčičku opustit a často ji navštěvoval, nosil jí pamlsky a hrál si s ní; přemýšlel, že si ji odvede, ale zatím nemohl, protože pracoval od rána do večera a neměl doma nikoho, kdo by s ní seděl. holčička mu říkala „tati“ a všem ve školce vyhrožovala, že jestli si někdo dovolí ji urazit, táta si to s ním rychle vyřídí.
Kolja také myslel na svou „dceru“ a připravoval se na chvíli, kdy si ji bude moci vzít domů. – Dceruško, mám pro tebe překvapení, ale musíš se rozloučit se svými kamarády! Jedeme domů, čeká na nás tvoje maminka!“ řekl jednou muž tříleté holčičce.
