Po ukončení rezidentury jsem pracovala na státní i soukromé klinice. Jednou ke mně přivedli dívku s těžkou modřinou na ruce
. Vyšetřila jsem ji, udělala snímek a nic vážného jsem nenašla. Mou pozornost však upoutala jistá vada na dívčině ruce.
Ukázalo se, že má vrozenou patologii: prsty měla sotva pohyblivé a ruku mohla jen stěží ohnout. Dívčini rodiče si stěžovali, že si nemohou dovolit operaci, a chirurgové řekli, že šance na nápravu vady není příliš vysoká.
Mně se tento případ zdál velmi zajímavý, už jsem měl představu, jaké manipulace je třeba provést, abych dívce pomohl. Několik dní po vyšetření jsem požádal rodiče dívky, aby ji přivedli na mou soukromou kliniku k operaci, a ujistil jsem je, že vše provedu zcela zdarma.
Museli by si pouze zaplatit následnou fyzioterapii, ale to nebyl problém, domluvil jsem se na ní se známým odborníkem. Rodiče trochu pochybovali o úspěchu operace, protože byli dlouho ujišťováni, že dítěti není možné pomoci, a tak se mě zeptali: „Jaké jsou záruky, že se naší dceři nezhorší?
– Víte, že se z ní nestane například klavíristka, ale pokud bude po operaci absolvovat terapii, bude moci ruku docela jistě používat. Bude umět držet pero, takže s psaním nebude mít problémy.“ Pak se ale do rozhovoru vložila sama dívka: “Strýčku doktore, budu umět kreslit? Tolik sním o tom, že se naučím krásně kreslit!“ S úsměvem jsem ji ujistil, že to bude umět.
Přišel čas operace, ta se zdařila a rodiče poté pravidelně vodili mou malou pacientku na fyzioterapii. Když za mnou o rok později přišli na běžnou kontrolu, holčička, celá rozzářená, mi předala kresbu. Na listu byla květina s barevnými okvětními lístky a dole byl nápis:
„Děkuji vám, pane doktore!“, napsané dětským nejistým písmem. A víte, v životě jsem nedostala dražší dárky.
