Žiji v České republice. Do práce dojíždím po výborných silnicích skvělým autobusem s měkkými sedadly, který vždy přijede včas, takže si mohu naplánovat svůj rozvrh.
Žiji v zemi, kde 60 % obyvatel nechodí do kostela a považuje se za ateisty, ale zároveň má Česká republika vyspělý automobilový průmysl a několik světoznámých značek.
V práci nemusím psát zprávy a vyplňovat sebehodnotící tabulky, nemusím podstupovat hodnocení a soutěžit s kolegy o povýšení. Poprvé mám vlastní třídu a báječné studenty, které mám ráda.
Ulice v mém městě se jmenují Lipová, Školní, Kurortná a hlavní náměstí. Můžu večer odejít z práce a nemusím se bát dopravy.
Baví mě objevovat hudbu českých skladatelů, a to jak těch, které jsem už znala, tak těch, které jsem nikdy předtím neslyšela.
Mohu chodit na semináře a mistrovské kurzy, kolikrát chci, a mohu se účastnit rekvalifikačních kurzů, jak často chci, protože moje práce to všechno pokrývá. Naše pedagogické rady jsou zábavné a plné vtipů. Můžu jít po ulici a cizí člověk mi řekne „dobrý den“. Dostávám plat, který bych na Ukrajině nikdy nedostala, a mé vzdělání je ceněno. Mám možnost cestovat, kterou bych na Ukrajině nikdy neměl.
Moje dítě konečně rádo chodí do školy. Bydlím v domě s čistým vchodem, teplými stěnami, regulovaným topením v každémpokoj a krásný výhled z okna. Dešťová kanalizace je zde vedena přímo pod zemí a plynové potrubí je zakopáno ve zdech. Žiji v zemi, kde se třídí odpad a popelnice jsou čisté a nezabíjejí odpad.
Nemusím každý měsíc provádět odečty měřičů ani pouštět pracovníky komunálních služeb do svého bytu. Všechny přepočty provádí dodavatelská firma a rozdíl nám převádí. Vím, že když se něco stane, pohotovostní služba přijede během několika minut a pomůže mi.
Na Ukrajině jsem trpěla depresemi kvůli nízkým platům, neustálému pocitu, že vás někdo nepotřebuje, nemožnosti koupit si krásné věci, nemožnosti jít tam, kam chci, rozbitému asfaltu na dvoře a rozbité silnice, – ucpané a staré minibusy, – neustálá hrubost kolem mě, – plesnivé zdi mého domu, do kterých se valí voda z rezavého dešťového svodu, – nutnost občas chodit na různé úřady, – špatný školní prospěch mého syna a jeho kategorická nechuť chodit do školy, – neschopnost obhájit pravdu u soudu, – pocit nejistoty.
Říkají nám, že nezáleží na tom, kde žijete, protože se přenesete do jakékoli země. Tak proč jsem se tu konečně cítil jako člověk? A je mi velmi líto, že lidé žijící v mé rodné zemi musí denně bojovat s různými okolnostmi. A řeší problémy, které je nevedou ke štěstí, místo aby si kolem sebe uspořádali život.
