Nadia se nedá nazvat obyčejnou babičkou. Nerada sedávala se svými vnoučaty. Nikdy pro nikoho nepletla oblečení. Vstávala v sedm hodin ráno, šla ven a vykouřila si cigaretu.
Bylo jí přes 80 let, ale poslouchala velmi hlasitě heavy rock a sousedé proti ní nic nenamítali – byli na to zvyklí. Bylo to tak každé ráno. Stará žena nechápala ty ženy, které smutně tráví stáří, a držela se od nich dál. Se svými sousedy vycházela dobře, protože ti byli na dovádění svérázné stařenky dávno zvyklí. Po ranním rituálu chodila do parku na krátkou procházku.
Toho rána byla lavička, na které seděla, obsazená dívkou s kočárkem. – Tohle je moje místo, tady sedávám vždycky, – řekla Naděžda. -Promiňte, už odcházím, – vstala dívka, ale v tu chvíli ji Naděžda chytila za ruku.
– “Nech mě, ať se na tebe podívám. Co je to za modřiny? Dívka to nevydržela a rozplakala se: “Mého muže vyhodili z práce a on pořád pije. Přijde domů a začne mě mlátit. Včera jsem to nevydržela a utekla. Ale teď nevím, kam jít. Nadia pozvala mladou matku a její dítě k sobě domů, pohostila je čajem a pak řekla, že mohou zůstat v jejím bytě, jak dlouho budou potřebovat.
– “Můj důchod je dobrý, stačí pro všechny.
Zůstaňte, bude to spolu zábavnější. Rád to udělám. Druhý den ráno se na dvoře neozývala žádná hlasitá hudba.
Sousedka Marina si dělala starosti: myslela si, že to byla Naděžda. Po čekání do půl osmé se rozhodla jít se podívat, co se sousedce stalo. Když vyšla na dvůr, několik jejích sousedů právě startovalo svá auta a chystalo se do práce.
V tu chvíli se otevřelo okno v prvním patře, Nadia vykoukla ven a zakřičela na ně: “Můžete se ztišit? Moje dítě spí. Od toho dne byla Nadia k nepoznání. Ze svérázné staré dámy se stala skutečná, laskavá a starostlivá babička.