Byl večer a já měl spoustu práce. Hodit oblečení do prádla, zkontrolovat úkoly nejstaršího, vyrobit s nejmladším řemeslo do školky, uvařit večeři a nakrmit rodinu, namočit fazole na polévku, odstranit písek z chodby. To je typický seznam úkolů pro ženu, která je matkou rodiny.
Pobíhala jsem po bytě, brala jednu věc a druhou, a tak mi chvíli trvalo, než jsem uslyšela zvonit telefon. “Mami, to je teta Svitlana!” Můj nejstarší syn přiběhl a podal mi telefon: “Synu, řekni tetě, že nemám čas, a já ti zavolám zpátky. “Žádné ‘zavolám ti zpátky’!” uslyšela jsem Svitlanin hlas (syn zapnul reproduktor). “Umyj si ruce a pojď ke mně!
Okamžitě. Cestou si kupte pití. Dobře jsem znala kamarádčin tón: něco se stalo a já stejně musela jít a vykašlat se na všechny své záležitosti. “Jdu ke Svitlaně! Za deset minut vypni brambory a vypusť vodu,” křikla jsem na manžela a za chvíli už jsem seděla v taxíku na druhém konci města. “Je otevřeno!” uslyšela jsem, když jsem zazvonila. Vešla jsem dovnitř, a protože mě na chodbě nikdo nečekal, zamířila jsem rovnou do kuchyně. Můj přítel seděl uprostřed hory rozbitého nádobí, různého kuchyňského náčiní, rozlitého čaje, kávy, rozbité stoličky a skříňky, která dříve visela na zdi. Naprosto klidná.
“Přežili!” řekla, když mě uviděla. “Ještě že jsem je nechala někde jinde! A stalo se následující. Svitlana se postavila na stoličku a snažila se z horní poličky skříňky vytáhnout sešit s matčinými recepty. Zapotácela se a upadla, instinktivně popadla skříňku, kde měla nádobí a spoustu dalších potřebných věcí.
A všechno to s řevem a rachotem letělo na podlahu a teď to leží na zemi na kousky. “Jsi v pořádku?” zeptala jsem se znepokojeně. “Pokud nepočítáš to, že jsem dostala džbánem do hlavy, tak ano. Byl to těžký džbán. “Dárek od mé bývalé tchyně,” odpověděla Svitlana a třela si dlaní hlavu. “Svitlano, co budeme dělat?” vykřikl jsem a sebral z podlahy několik úlomků. A projít to koštětem a pak vysavačem
Zítra musím zavolat údržbáře, aby skříňku opravil. Budu muset zase koupit nové nádobí. Někde jsem viděla talíře ve slevě. Přítel mě poslouchal s nevzrušeností sfingy, seděl na skříňce a usrkával červené.
– “An,” řekla nakonec, “proč jsi tak smutný? “Vezmi si židli, posaď se, napijeme se a popovídáme si.” “A ty tam můžeš klidně sedět uprostřed tohohle zmatku? Světlana pokrčila rameny: “Proč se namáhat? Jaký to má smysl? Všechno už se stalo. Teď to dodělejme a hledejme v téhle hromadě celý šálek, jinak nebudu mít ráno s čím pít kávu.
A když budu mít náladu, začnu tuhle hromádku po troškách uklízet. Ten večer mi kamarádka dala neocenitelnou životní lekci. Pokud všechno spadlo (a nemluvím jen o skříni s nádobím), nemusíte se rozčilovat. Musíte vydechnout, v klidu se posadit, podívat se na střepy a trosky z výšky své moudrosti a zkušenosti a zeptat se sami sebe: Dá se to opravit?
Pokud je odpověď ano, pak byste si měli uvařit čaj nebo otevřít láhev vína, zavolat někomu, kdo za vámi přijde i uprostřed noci, a do rána si povídat, co hrdlo ráčí. A ráno začne nový den a vy se můžete pustit do odklízení trosek s novým elánem – ale ne horlivě, nýbrž pomalu, po troškách, abyste neplýtvali silami. Ještě je budete potřebovat.
Protože v životě se něco zlomí a spadne, rozpadne a rozbije více než jednou. Ale to všechno se dá opravit nebo nahradit něčím novým. Ale vy a já ne.
