– “Proč pořád děláte hluk!” Rozzlobená sousedka se postavila na zápraží a nejen slovy, ale celým tělem se dožadovala, aby s tou “nehorázností” přestali. “Hele, slyšíš mě, přijdu domů a začne to: hluk, hluk, zavolám kvůli tobě domácímu, takhle se nedá žít.” “Pokusím se,” řekl Mykola tiše a zavřel před Oksanou dveře.
Po půlhodině ticha se všechno vrátilo do starých kolejí: něco bouchlo, nastal rozruch, ozvaly se dětské hlasy a pláč. Oksana se rozzlobila a znovu vyšla nahoru, zazvonila u bytu nad sebou. Otevřel jí asi dvanáctiletý chlapec.
“Kde máš tátu?” zeptala se Oksana a srostlo jí obočí. “Olezhik převrhl v kuchyni hrnec s marmeládou,” řekl chlapec vesele, “táta uklízí. Oksanina tvář se nápadně změnila, když uviděla několik dalších párů pozorných očí vykukujících z pokoje. Chlapec se na několik vteřin zamyslel, sklopil oči a řekl: “S tátou žijeme sami… teď.” – Kolik máš dětí?” zeptala se Oksana. – “Šest…
Zeptej se táty, jestli můžu jít dál… Pojď dál, pojď dál, bydlíš pod námi, viděla jsem tě. Oksana se trochu pomačkala na koberci u dveří, ale pak sebevědomě vešla do kuchyně. V kuchyni muž ubrousky uklízel marmeládu z podlahy. -Omlouvám se za hluk, máme… -Zdravím tě, ještě jednou, – řekla Oksana.
-Ano, – otočila se a oslovila staršího chlapce. -Jak se jmenuješ? -Slavik. -Slaviku, přines mop a kbelík, musíme se tu umýt. Když chlapec všechno přinesl, usmála se na něj a řekla. – “Máš přidělenou literaturu?” “Ano,” odpověděl Slavík. “Tak si vezmi učebnici a nech všechny sedět v místnosti, aby poslouchali. Když nebudou poslouchat, dej jim tužky a papír a nech je kreslit. Ti, kteří nekreslí, ať gesty ukazují, o čem čtete – rozumíte?” – Ano, – chlapec vesele sebral přesná doporučení a zmizel v jiné místnosti.
Vyčistit kuchyň od zbytků želé zabralo spoustu času. Ale děti nepřekážely, měly plné ruce práce a Mykola s Oksanou všechno zvládli. Úklid kuchyně plynule přešel ve vaření večeře.- Večeře je hotová!” zavolala děti do kuchyně. Usadila je a dala jim najíst. Zatímco otec večeřel, pověřila Slavíka mytím nádobí. Tehdy si Mykola uvědomil, že tato žena se v jeho životě objevila z nějakého důvodu. Oksana začala Mykolu a jeho rodinu často navštěvovat a pomáhat jim. Téměř po roce jí někdo zazvonil u dveří.
Na prahu stály děti s kyticí květin a velkým dortem. -“Oksano, buď mou ženou,” požádal Mykola o ruku a otevřel krabičku s prstenem. “A naše matka!” vykřikly děti sborově. Zdálo se, že Oksaniny oči se brzy naplní slzami.
-“Mám podmínku,” zvedla prst, “jen když budete souhlasit, že budete mít dalšího bratra nebo sestru.” “Souhlasíme!” odpověděly děti sborově. “Jsou tací, kteří odsuzují muže za to, že péči o své děti strčil na tuto ženu.
Nechápou, jak se Oksana rozhodla mít sedmé dítě. Myslí si, že by to měli zvládnout sami, když už se tak rozhodli. Ale ona je šťastná a možná to byl její osud – být matkou sedmi dětí najednou a vzít si muže, se kterým chce žít a budovat světlou a šťastnou budoucnost. A děti – děti brzy vyrostou a bude to jednodušší, ne?
