Dima byl nejšťastnějším mužem na světě, protože měl ženu Světlanu. Miloval ji tak moc, že si nedokázal představit nic jiného. Zdálo se, že budou navždy nerozluční.
Svitlana mu všechno odpustila. Když Dima zůstal venku celou noc a šel ven s kamarády, nic se nedělo, protože byli ještě mladí a každý chtěl jít ven.
Když se Dima vrátil domů střízlivý na týden, bylo to také v pořádku, protože jeho kamarád měl narozeniny a on je musel oslavit. Světlana si toho hodně nechala líbit, přivírala oči a snažila se Dimovo jednání omluvit.
S narozením syna se však ve Světlanině životě všechno změnilo. Rázem se stala dospělou, přestaly ji zajímat Dimovy večírky a schůzky, stala se matkou. A to, že se Dima stal otcem, ho příliš nevzrušovalo.
Mohl si s dítětem chvíli hrát, ale to bylo všechno. Zvláště ho rozčiloval pláč jeho malého syna. Jednoho večera přišel Dima domů ve špatné náladě. Když se zeptal, co bude k večeři, Světlana řekla, že všechno je v lednici, ať si to ohřeje sám. Světlana strávila se synem celou noc i den, chlapec plakal a byl rozmarný, bolelo ho bříško. Sama byla vyčerpaná, takže zdaleka nebyla připravená na manželovu večeři. Dima zuřil. Musel jídlo podávat tady a teď:
-Odložíš to a uvaříš mi pořádné jídlo, nebo jsi celý den příliš unavený na to, abys něco dělal? Dima začal křičet, ale Světlana beze slova odešla do druhého pokoje.
Dima k ní přiběhl, otočil ji a vlepil jí facku na tvář. Pak odešel z domu. A Svitlana si uvědomila, že právě teď jejich rodinný život skončil. Začala si balit věci. Když se Dima vrátil domů, bylo ticho. Myslel si, že se Světě podařilo dítě uklidnit. Ale ve skutečnosti doma prostě nikdo nebyl.
Teď byl Dima navždy sám. Ať se snažil sebevíc prosit o odpuštění a prosit Světlanu, aby se vrátila, nemohla mu odpustit. A Dima si jinou ženu nehledal, neviděl v tom smysl, protože miloval jen Světlanu.
