Od prvního dne našeho manželství jsme s manželem žili odděleně od našich rodičů. Měli jsme vlastní dvoupokojový byt, kde se nám brzy narodil syn Ivan.
Tchyně nás navštěvovala poměrně zřídka a nezdržovala se dlouho. Obecně jsem s ní měla rovnocenný vztah, nikdy jsme neměly žádné konflikty. Jednoho dne se stala hrozná věc, kvůli které se na tchyni dodnes zlobím.
Stalo se to před několika měsíci.
Přijela ke mně na návštěvu tchyně. Seděly jsme v obývacím pokoji a ona mě požádala, abych jí přinesla kompot, který jsem sama připravila.
Zatímco jsem se motala v kuchyni a nosila sušenky a rohlíky na stůl s moučníky, můj dvouletý syn, kolébající se ze strany na stranu, chodil před tchyní, zatímco ona seděla a radovala se z vnukova úspěchu. Přinesla jsem tchyni sklenici kompotu a šla si pro karafu a vlastní sklenici.
Než jsem se stačila vrátit, uslyšela jsem z obývacího pokoje křik.
Ukázalo se, že tchyně sáhla po váze se sladkostmi a její sklenice s kompotem ležela v rohu stolu. Omylem se sklenice dotkla a ta spadla přímo na nohu jejího syna, který stál vedle ní a držel se stolu. Byl tak vyděšený a sklenice nebyla lehká… vůbec, Ivan pak několik dní nechodil.
A tchyně, místo aby si vnuka vyzvedla, začala na mě křičet, že jsem dítě nechala bez dozoru a že jsem tu sklenici neměla pokládat na okraj stolu. Pořádně jsme se pohádaly, ale bylo to spíš ze strachu než ze zloby nebo nenávisti.
