Bydleli jsme s manželem v jednopokojovém bytě, ale se dvěma dětmi nám bylo těsno a chtěli jsme se rozšířit. Za tu dobu se nám podařilo našetřit spoustu peněz – dost na třípokojový byt. Prodali jsme náš jednopokojový byt a dočasně se přestěhovali k mým rodičům. Jejich byt je prostorný a neplánovali jsme tam zůstat dlouho – měsíc nebo dva.
Dokonce jsme nechali své věci v garáži, v taškách a kufrech. Obrátili jsme se na příbuzné, aby sehnali potřebnou sumu peněz – 150 tisíc.
Mysleli jsme si, že nám pomohou, protože jsme žádali o půjčku. Ale ukázalo se, že někdo má opravy, někdo jiné problémy. Inzeráty A já jsem doufala, že nám pomohou. Dokonce i moje sestřenice, se kterou jsem si byla velmi blízká, říkala, že se rozhodla koupit si nové boty. To jsem nečekala.
Pomohli nám moji rodiče a rodiče mého manžela. Díky Bohu máme přátele, kteří nás také podpořili. Stranou nezůstali ani moji kolegové. Zachránili nás. Vzali jsme si půjčku a splatili všechny dluhy.
Naše radost neznala mezí, měli jsme vlastní byt. Rozhodli jsme se oslavit kolaudaci a pozvali jsme ty, kteří nám pomáhali. Byli jsme jim velmi vděční. Máma řekla, že bychom měli zavolat rodině, a já jsem řekl, že si to rozmyslíme. Abych byl upřímný, nechtěl jsem s nimi mluvit: nehnuli pro nás ani prstem, tak proč bychom jim měli volat? Pak nám začali volat, všechny zajímala jedna věc – kdy budeme slavit kolaudaci, říkali, že bychom se o tu radost měli podělit s našimi nejbližšími, kolaudace je přece rodinný svátek.
Všem jsem řekla, že my už jsme kolaudaci oslavili s našimi nejbližšími: s rodiči a přáteli a kolegy. Nenechali nás v těžké situaci samotné.
Řekla nám, že se můžeme věnovat své práci jako obvykle: leštěte si boty, opravujte, nebudeme vás obtěžovat.
Udělal jsem to a nelituji toho. Nyní žijeme šťastně a v klidu v našem novém bytě. Nedávno jsme si koupili nábytek. Vše je v pořádku.
