S nevysvětlitelnou úzkostí v srdci vstoupila Irina do sálu, kde se již shromáždili všichni hosté. Měl to být její nejšťastnější den – den, kdy se stane manželkou muže, o němž si myslela, že ho miluje. Něco se jí však v duši bouřilo a nedovolovalo jí odpočívat. V polovině cesty k oltáři, s kyticí v ruce, zaslechla tichý, ale jasný rozhovor mezi svým otcem a snoubencem Oleksiem: “Je to vyřešeno, Oleksiyi. Dávám ti teď svou dceru a ty splatíš můj dluh těm… nepříjemným lidem,” řekl její otec a každé jeho slovo odhalovalo Irině chmurnou pravdu.
– “Rozumím, všechno bude, jak si přeješ,” odpověděl Alexej. Irina se zastavila a srdce se jí sevřelo. Její vlastní otec ji prodával, aby splatil staré dluhy. A její budoucí manžel v tom měl prsty. Jako na povel si sundala závoj z hlavy, hodila ho na zem a utíkala pryč – pryč od téhle noční můry. “Nikdy jsem se k tomu neupsala!” křičela, když utíkala pryč. Iryna vyběhla ven, lilo jako z konve, ale jí to bylo jedno. Běžela, dokud únavou a zoufalstvím nepadla na kolena vedle malého parku. Na tváři se jí mísily slzy s deštěm. Po chvíli k ní přistoupil mladý muž s deštníkem.
– Jsi v pořádku?” zeptal se a podal jí deštník. Irina se na něj přes slzy podívala: jeho upřímná starostlivost se zdála neuvěřitelná po tom, co se stalo. “Ne, nejsem v pořádku,” zašeptala. Mladík jí pomohl vstát a nabídl jí, že ji odveze domů. Cestou mu všechno vyprávěla. Tiše naslouchal, nepřerušoval ji. “Víte, někdy nás život vyzve, aby nám ukázal, že nás čeká něco lepšího,” řekl, když dorazili k Irině domů. Tato slova zněla Irině nadějně. Poděkovala mu a slíbila mu, že zítra začne nový život plný naděje a příležitostí.
